i
i
i
i

I'm your master. | 4. díl | That sight |

30. března 2015 v 20:08 | Lady Psychotronia |  I'm your master.
| I'm your master. | Mejibray | 1561 slov |

To jsem hodná, že?
Pravidlo tří hvězde nebo komentářů stále platí.


Už to bylo pár dní, co se zde dostal. Nemohl říct, že by si nějak moc mohl stěžovat, jelikož nemohl, nebylo komu, nebylo ani vlastně proč. Po celou tu dobu, co zde zatím byl, vlastně nic nedělal, jen lenošil v posteli, užíval si odpočinku, který tam, kde byl předtím neměl, a přemýšlel. Koichi se k němu nechoval zrovna nejhůř, i když to, jak druhý den dostal rákoskou, to už příjemné nebylo, ale stejně z něj tu omluvu nedostal, za to, si ale Tsuzuku nemohl sednout a musel ležet jen na břiše, což mu po pár hodinách přišlo strašně nepohodlné. Rád ležel na boku, nebo jakkoli jinak, jen ne na břiše… A hlavně tak nesmírně dlouho. Štěstím bylo, že postel a peřiny, kvůli kterým měl nos stále někde mezi nimi a čuchal jemnou levandulovou vůni, mu jeho hendikep zpříjemnili. Pokoj, který mu Koichi přidělil, taky nebyl k zahození. Cítil se v něm, jako v královské lóži a ne pokoji pro pouhého mazlíčka… Tím pádem ho zajímalo, jak moc velké a luxusní komnaty musí mít Koichi.

S tichým zamručením, jak se pokusil posadit na posteli se pomalu vyšvihl do stoje. Musel to rozchodit, a opravdu se mu nechtělo asi už čtvrtý den jen nečině ležet… Na to byl až moc akční člověk, ačkoli se nezdál. Tohle byl asi jeho osobní rekord v nic nedělání. Mnohem lepší a záživnější nic nedělání bylo, když se skrýval před rodiči, kteří po něm chtěli určitou oddělanou práci. Ne, na tohle opravdu nebyl. Radši lítal někde daleko od nich, bavil se s přáteli, někdy možná až hodně nemorálně, ale on a práce? Ne, to nešlo dohromady…

Tsuzuku se dobelhal k velké skříni, aby si mohl obléknout aspoň něco více, než bolestně úzké kalhoty. Bolestné, kvůli ranám na jeho pozadí, jinak mu jejich úzkost nevadila.
Když otevíral obří skříň s nemalým výběrem oblečení, vyvalil oči. Tolik toho… a… a… a sakra… Nic tak nějak nebylo moc normální a vsadil by se, že nad něčím by musel i přemýšlet, jak to na sebe narvat… Ano… teď už věděl, že ten chla- kluk… mladík… prostě to růžovovlasé je blázen do výstřední módy. Jen nad tím pokroutil hlavou a vytáhl jakési černé sako se zkrácenými rukávy nad lokty a jen jedním knoflíčkem, takže mu opět šlo vidět skoro všechno.

Tiché vrznutí dveří všem, co byli poblíž, nebo jen procházeli na chodbě kolem Tsuzukovy ložnice, oznamovalo, že pánův miláček se odvážil konečně vytáhnout paty z kutlochu. Upřímně nevěděl, kam chce jít, nebo kde co je, jestli to má dovolené, ale řekl si, že to Koichimu nebude dvakrát zlehčovat. Opravdu nebyl takové povahy a princezničky, jako byl právě on se bát nemusel, ani to neměl v úmyslu. Vždyť… byl vlastně strašně roztomilý, svým způsobem. Ale jeho oblečky i tělo bylo… No… řekněme že si prostě nechal vše líbit.

Tiše procházel chodbou, jeho boty, které našel v šatníku díky podpatku klapal o chladnou podlahu. Neodvážil si tipnout, co to je, ale vypadalo to jako hodně drahý a možná až moc skleněný mramor. Tahle růžovovlasá potvora si tedy žije. Divil se, že o něm nikdy neslyšel… Asi ho opravdu museli odvést daleko… Nikdo nemluvil o jistém masochistickém Koichim, který své miláčky trestal vlastně doslova znásilněním. I když… no, radši nad tím dál nepřemýšlel a došel k nějakým velkým dveřím. Zatím se mu líbili nejvíce. Ano, byl vybíravý i na dveře. Vlastně měl dost času si to tady všechno prolézt. Koichi za ním byl první den, co jen ležel v posteli, a to ještě pro jistotu dělal, že spí, aby náhodou zase neřekl, popřípadě neudělal něco, co by Koichiho naštvalo. Kupodivu ho Koichi ani "nebudil", jen se dle všeho prošel kolem jeho postele, jestli náhodou to na něj jen nehraje, ironie byla v tom, že hrál, a pak odešel.

"Knihovna..." Vydechl Tsuzuku slastně, když koukl do místnosti za dveřmi. Miloval knihy a celkově něco, co se dalo číst, a tady toho bylo tolik… To do smrti nepřečte! Ale… Mohl by to aspoň zkusit, přeci jen, nic jiného na zábavu tady asi nenajde…
Pomalu procházel regály plných knih, přejížděl po nich prsty a občas si i přivoněl… Vůně zatuchliny, staré zažloutlé stránky… Jo… Tohle se mu opravdu hodně líbí…
***

"Jsem rád, že jste přijeli." Koichi vykouzlil nefalšovaný úsměv, když vedl své hosty chodbami svého panství. Chyběli mu oba dva. Bylo to dlouho, co je neviděl a opravdu se mu začalo stýskat. Daichi… Daichi byl něco jako jeho malý bráška, kterého neměl, technicky vzato, proto ho měl tak rád, ale neviděli se tak často, jak by chtěl, jelikož Daichiho miláček… byl trochu až moc loajální a poslušný… Byl k tomu vychován, ale že i přes to, jak dlouho už u Daichiho je a stále se svým vychováním nepolevil… Divil se. Jo, to kdyby byl Tsuzuku takový… Ještě teď slyší jeho steny, které představovali jeho jméno. "Oba dva."

"Však mi taky, jen, je to teď horší cestovat… Miyavi chce zase větší území a tak to není zase tak jednoduché." Daichiho jemný hlas byla další věc, která mu strašně chyběla. Jak bez toho prcka vůbec mohl přežít?
"Už zase?! To to tomu bláznovy nestačí?!" Zděsil se Koichi nad záměry, jejich společného přítele. Nikdo nechápal, proč jde tak strašně moc po území a větší odpovědnosti.
"No, je to to území, kde se nemají moc dobře." Špitl malý černovlásek s pár pramínky modré ve vláscích, který šel těsně vedle urostlého dlouhovlasého mazlíčka jménem Hiro. Zatím celou dobu, co přijeli mlčel a oba dva Chi to dost ubíjelo. Koichiho, protože si i za dva dny (co toho sice moc nakecat nestihl, ale i tak už věděl, že zrovna dvakrát tichý nebude) co tady Tszuzuku byl, zvykl na jisté poznámky a odseky. Jo, to ještě nevěděl, co ho čeká.

"Tím pádem s ním souhlasím…" Koichi otevřel dveře do knihovny, kde vždy sedávali, když se Daichi konečně uráčil přijet, nikdy sem jinak moc nechodil, neměl na čtení čas, i když jako malý miloval všechny tyto otcovy knihy, proto nečekal, že by zde mohl narazit právě na Tsuzuka, stejně jako nečekal, že by mohl vůbec vstát z postele, ba chodit, ale mýlil se… Ten kluk musí mít tuhý kořínek.

Tsuzuku, který se konečně dohrabal ke knize, která by ho dostatečně zaujala, se rozhodl si sednout někam, kde by bylo dostatečně světla, aby si mohl číst, když v tom přišel jeho pán a další dvě osoby. Jen hádal, že jsou ze stejného pytle jako Koichi, ale nějak se nemohl rozhodnout, nebo spíše nedokázal odhadnout, či je jeden z nich mazlíček, stejně jako on je, nebo jsou oba prostě a jednoduše šlechta.
Páni… když si vlastně uvědomí, že nemá prakticky žádnou svobodu… Pokud jí měl i před tím tedy. Měl, ale to utíkal, tady asi moc utíkat nemůže.

Hleděl na trojici muže a dvou slečinek, protože jen ten jeden se z nich opravdu mohl považovat za muže a ne za… podivně vypadající zženštilé chlapce.
Ti dva, co Koichiho doprovázeli byli vizáží naprosto rozdílní. Ten muž byl vysoký, měl dlouhé černé vlasy a nebezpečný výraz, jo ale zase ten menší, zženštilý… Byl postavou jako Koichi, měl jen nějaké kraťásky a tričko, tmavé vlasy s pár pramínky tyrkysové, byli na konečcích vlnité a byl opravdu hodně hubenoučký. Stehna… spíše stehýnka oděná do vysokých podvazků na to ještě více poukazovala.

Musel polknout, když viděl ten zvláštní odlesk v Koichiho očích. Neměl sebemenší tušení, co to znamená, nebo jak by se měl chovat. Byl prostě najednou ztracen, což nesnášel ze všeho nejvíce… Ten pohled mu asi měl něco říct, napovědět co má udělat, stejně jako ten od toho svalnatého dlouhána, ale ono nic… Snažil se nějak zareagovat, vzpomenout si, co ho učila matka, nevěděl, jak se chovat, ale nakonec ho něco trklo a se sklopeným pohledem se beze slov uklonil.

Koichi si upřímně oddechl, a byl překvapen, myslel si, že ten idiot jen bez jediné reakce odejde. Přeci jen v něm něco bylo… Někde hluboko v sobě nějakou tu poslušnost má, ale opravdu hodně hodně hluboko. Někdo ho to prostě bude muset naučit, ale ať se na něj nikdo nedívá, on odmítá učit způsobům.
"To je ten tvůj nový?" Zeptal se Daichi svého růžovovlasého přítele, když se černovlásek poklonil. Vypadal zmateně, což se nedivil, u Koichiho nikdy jeden neví. Sám si občas není jistý, co chce udělat, takže ho radši nepokouší, jako jemu bližší osoby.
"Jo… To je Tsuzuku." Vydechl Koichi a bez dalších zbytečných slov se vydal k takovému zázemí v knihovně, které se skládalo z několika sedaček, křesel a stolku, bez toho, aniž by se na lehce dotčeného Tsuzuka podíval, ale ten, i přes dotčenost, že mu nestojí ani o nějaké to slůvko k němu, ať lichotivé či ne, se přesunul k vyhlédnutému oknu, kam by se dalo posadit s knihou, na kterou se těšil, jako dítě na sníh. Už už se chtěl posadit, když zpozoroval, že i ostatní si pomalu sedají, ale když viděl, jak na něj varovně ten dlouhovlasý hledí… Jako kdyby mu říkal, ať to nedělá… Stejně se na něj díval, i když ho viděl s knížkou v ruce, jak si jen tak šel po knihovně.

Koichi viděl, jak se Hiro na jeho mazlíčka dívá. Ví, že si ho nepřivedl z tak zvaného "domu" z jakého byl i Hiro? Chtěl ho varovat?
Koichi se na Tsuzuka podíval, chtěl se posadit na parapet… No, když on se k tomu, aby Tsuzukovy řekl, co se sluší a patří, nemohl odhodlat, ani nehodlá, proč nezneužít Hira?

"Daichi? Můžu si půjčit Hira?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama