i
i
i
i

I won't fall | BangHim |

11. března 2015 v 15:00 | Lady Psychotronia |  ONESHOT
| I won't fall | B.A.P | BangHim | sad fic | 1894 slov |



"Povinnosti, povinnosti, jenom samé povinnosti!" Křičel starší po celé místnosti ve které byl ještě jeden chlapec. Jen o něco mladší. Snažil se mu vždy pomáhat, ale on to nejspíše ani neviděl. Vždy byl podrážděný, vytočený, jen když někdo neudělal něco co měl. Choval se hůř než kdy jindy.

"Bangu prosím…" Ozval se mladší šeptem. Vždy křičel jen s ním. Nikdy jindy. Jen s ním a na něj.
"O co prosíš?! Nah~?! Abych sklapl?! Zkus si mít na krku pět děcek a starat se o ně!" Tohle Himchana zabolelo asi nejvíce. Je pro něj jen dítě… Přítěž… nerovnocenný…
Bang kopl do skříně, což Himchana leklo. Se slzami v očí se na svého přítele díval. Bál se ho… Co byl za jeho přítele a ochránce… lásku… když mladšího tak děsil.

"Takže… jsem pro tebe jen dítě…?" Bang se na Himchana podíval. Poprvé od té doby, co se opět takto rozzuřil. Při tom pohledu ho zamrazilo. Himchan plakal… Už zase a jen a jen kvůli němu. Proč se tohle děje? Proč?!

Dítě…

Himchan nebyl dítě… Byl jeho… nebyl dítě… Miloval ho.

Mladší opět vzlykl. Proč se na něj tak díval? To mu nestačilo, že ho rozbrečel?

"Nemá to cenu!" Řekl- zakřičel Bang místo odpovědi… Byl až moc naštvaný na ostatní, aby se hádal i s Himchanem… "Jdu pryč!" S tím si vzal bundu a zabouchl dveře od jejich pokoje, následovně pak i od bytu. Nastalo ticho. Konečně. Bylo až moc velké a zžíralo ho. Ani ostatní ze skupiny nevydávali žádný zvuk, jak se báli jejich leadra. Himchan se složil na postel a konečně se rozzvlikal na plno. Strach z jeho přítele ho prostupoval skrz na skrz a pocit vinny taky tak. Nechtěl aby odešel, ale taky nechtěl, aby se Bang vrátil. Strašil je všechny… Jak na tom byl asi Zelo? Bál se stejně jako on? A co ostatní? Co Jongup??!!! Vždyť po něm začal křičet jako po prvním!!!!
Himchan se chtěl zvednout s jít je všechny zkontrolovat, ale neměl na to sílu. Plakal a ani se pořádně nemohl zvednout, jak ho slzy vyčerpali.

~

"Hyung? Můžu vejít?" Ozvalo se po nějaké době, co Himchan nevycházel z pokoje a Bang se nevracel domů. Starší chtěl odpovědět, ale na nic se nezmohl. Myslel si, že dotyčný odojde, ale to on ne.
"Hyung?" Jongup stál ve dveřích a hleděl do pokoje, který zahalovala tma. Šlo tam jen mírné světlo z chodby. Jong se nemohl pořádně zorientovat v prostoru, chvíli si i myslel, že Himchan, nebo odešel společně s Bangem, ale to bylo to poslední, co by Himchan asi udělal.

"J-jongie?" Ozvalo se skoro neslyšně a roztřeseně. Jongup myslel, že se mu to zdálo, ale když spatřil se něco nepatrně pohnout na posteli, neváhal a vešel. Zaklapl dveře, nerozsvítil. Himchan by protestoval. Nesnášel, když ho někdo vidí v tomto okamžiku, ale objetí neodmítal. Ne s Jongiem. Před ním se nebál ukazovat své city a slabosti.

Maldší si povzdechl, sedl si na postel k Himovy a objal ho. Himchan, ačkoliv si myslel, že už ho slzy přešli a opět bude silný a plně pro své kamarády, se rozplakal znovu a naplno.
"Promiň hyung… Je to moje vinna." Šeptl mladší roztřeseně a dál objímal svého kamaráda, který ne a ne přestat plakat. Nechal se svírat v objetí, které mu jistým způsobem dodávalo sílu a pocit bezpečí. Stejně, jako bylo i to Bangovo na začátku jejich vztahu. Teď už pomalu zapoměl, jaký ten pocit je.

~

Jongup vyšel z pokoje až Himchan usnul. Bylo to pro něj dost deprimující, jednoho z jeho hyungs vidět takhle zlomeného. Upřímně se o něj bál, a Banga? Z toho měl větší respekt než kdy jindy. Zajímalo by ho, proč se teď tak chová. Možná už jen nemá nervy na to, jak stále dělají blbosti. Jo, to mohl být ten důvod. Všichni čtyři mladší dělají to co chtějí a často neposlouchají. Nejednou to byl u nich doma problém, ale ani jeden na to moc nedbal. Bylo jim to jedno. Ale teď, když si jejich leader vybíjí zlost tím, že křičí na Himchana a on potom pláče… Teď už to řešili. Snažili se pomáhat, ale on si přeci jen našel něco, aby mohl křičet.

"Hyung… Jak je na tom?" JongUp se najednou probral z přemýšlení, když uslyšel hlas svého kamaráda. Zelo. Dneska taky plakal. Bál se… tak jako všichni tady. A to k jejich leadrovy všichni už od začátku, úplného, od toho momentu, když ho viděli tančit, vzhlíželi…

"Teď spí… A ty by jsi měl jít taky." JongUp se pousmál a přešel do kuchyně. Ještě tam bylo nádobí, tak ho musel sklidit. Bang by zase křičel, kdyby to nebylo udělané.
"Ale já nechci." Zašťuřil se mladší, posadil se na židli, ruce skříženě položil na stůl aby na ně poté mohl položit hlavu a pozoroval svého hyunga.
"Ale měl bys'... Nechceme přece naštvat hunga…"
"Ten tu teď není, a navíc není tak pozdě!" Junhong byl opravdu tvrdohlavý, že to bylo občas až otravné. Ale nemohl mu poručovat. Aspoň tady bude mít společnost v podobě roztomilého klučiny, který prostě neudělá ani za nic to, co po něm někdo chce, když on nechce.

~

Už bylo dávno pozdě v noci, když se opět vrátil domů. Nechtěl nikoho probudit, tak se choval jak nejtišeji mohl, ovšem všichni nespali. Když prpšel chodbou až do obyváku, svítilo jen světlo televize a osvětlovalo dva chlapce. Bang si povzdechl. Pokud to jsou zase maknae-line, tak se zblázní. Měli už spát! Bang jim už chtěl vynadat. Bylo něco před jednou hodinou raní a oni tu stále straší! Stalo se ale něco jiného. Viděl na sedačce dva starší chlapce. Daehyun seděl a sledoval nějaký film, kdežto YongJae ležel stočený v klubíčku, hlavu na staršího stehnu a spokojeně spal.

"Co tu ještě děláte? Máte spát." Zašeptal Bang. Doufal, že to pujde dnes už bez odmlouvání, ale Daehyunuv pohled říkal něco jiného. Byl naštvaný. Opravdu naštvaný a musel dát pryč ruce z Jaeho vlásků, aby mu je nevytrhal.
"Musíme si promluvit." Zabručel s nebezpečností v hlase. Bang by se i začal bát, kdyby ho neznal. Opravdu vypadal nebezpečně.

Daehyun se s něžností sklonil k Jaemu a lehce s ním zatřásl. "Lásko... Vstávej..." Jae se nejprve jen zapitvořil, než zvedl hlavu a podíval se na oba s přivřenými ospalými oči. Očima zkoumal Daeho usměvavý obličej a přivinul se k ruce, kterou ho Dae hladil po líčku.
"Je čas jít do postele." Jae moc jeho slova nevnímal, jen se k staršímu přisunul blíž a začal okupovat jeho rty. Sice jen na chvilku, protože se pak zase zhroutil na sedačku a spal dál. "Tak ne." Povzdechl si Dae. Chtěl Jaeho ušetřit toho, co Bangovy řekne. Ani nevěděl co chce říct, ale všechno ho to už štvalo. Nechtěl vidět Himchana takhle zničeného.

"Takže..." Dae se zvednul ze sedačky, ještě podložil Jaeho hlavu polštářem, který on přijal, obtočil kolem něj ruce a spokojeně vydechl. Dae už nebral ohledy, nemohl, nechtěl, kašlal na to všechno.

"Jsi upřímně v pořádku?!" Řekl sice s potichu, ale vztek v jeho hlase byl znatelný. Uhodil Banga do ramen, který tento tah od mladšího rozhodně nečekal a narazil o stěnu. "Jak může Himchana takhle psychicky týrat?!" Byl rozzuřenější, než si sám myslel že je. Sice ne moc silně, ale i tak dával pěsti Bangovy do břicha.
"Himchan už to nezvládá, Zelo se tě bojí a Jonguppie je naše poslední psychická podpora!" Při posledním slově už hlesl jako při větě, ale halas stále zvýšený.
"Nedokážu si už ani představit, jak by Himchan skončil, kdyby tu JongUp nebyl! Nikoho, kromě něj k sobě nepouští, stále jenom pláče! A ty co?! Ty ho ještě víc mučíš! Tak proč prostě nikomu neřekneš, co tě žere??!!! Proč ho tím deptáš???!!!" Daehyunovo snažení nekřičet mu moc dlouho nevydrželo, a možná to bylo i dobře. Nejspíše tím otevřel staršímu oči. Věděl, že Himchan plakal, ale že plakal i když tady nebyl? Opravdu to bylo až tak zlé? Opravdu se choval ke své lásce tak... špatně?

"Co k tomu řekneš?!" Zakřičel opět Daehyun, pěstmi svírajíc Bangovo tričko. Neměl co k tomu říct. Cítil se špatně. Bylo mu dokonce špatně z něj samotného.

"Nemá to cenu... On to stejně nepochopí." Ozval se rozespalý hlas Yongjaeho, který skoro celý probraný seděl na sedačce a mnul si oči. Dae se na něj ohlédl. Jeho přítel měl asi pravdu. Bang to stejně nepochopí... Už se k němu ani pohledem radši nevracel, jen ho pustil s poraženeckým výrazem a přešel zpět k nejmladšímu v pokoji.
"Pojď... lásko..." Usmál se Daehyun mile a podal mladšímu ruku. "Jdeme spát." Yongjae se zvedl ze sedačky, prsty si propletl s těmi statšího a nechal se vést. Ještě se podíval na jejich leadra, který vůbec nevypadal při sobě. Stál opřený o zeď dívajíc se skrze vše. Měl až moc myšlenek na to, aby dokázal něco vůbec vnímat.

Jeho Himchannie...

~

Himchan se pokoušel znovu usnout. Probral ho něčí křik. Nebyl Banguv, to poznal hned. Kdyby byl, už by jen tak neusnul. Klepal by se strachem. Nikdy by neřekl, že by se Bang mohl vybarvit až do takovéto podoby. Ať si nalhával, jak moc Yongguka miluje, a to že miloval, teď co k němu cítil, byl pouhopouhý strach, možná se to vše převracelo v nenávist. Bál se toho všeho. Nechtěl, aby se to takhle vyvíjelo. Chtěl zpět jejich starý vztah. Ten který spolu měli dřív, než se s Bangem něco stalo.
Co když už ho nechtěl?! Mohl mu to říct... Himchan by to vzal. Bolelo by to, ale přežil by to. Bylo by to mnohem lepší, než to, jak se k němu teď chová.

Himchan se z přemýšlení dostal konečně znovu do polospánku. Dokonce se přestal klepat, dokud nezaregistroval otevření dveří. Bylo tiché, dokonce se už nikde v bytě nesvítilo, protože by ho jinak z chodby osvítilo světlo. Věděl kdo přišel. Nechtěl ho tady. Ne...

Bang se snažil chovat co nejtišeji, aby ho nevzbudil. Vždy ho bavilo mladšího sledovat jak spí. Vypadal klidně a tak uvolněně... Jinak než za dne. Vždy se těšil na noc, až bude ticho a bude moct tiše sledovat jeho krásu.
Tichými pohyby ze sebe shodil nepotřebné kusy oblečení a přesunul se k posteli. Sledoval mladíkovu tvář, která nebyla zase tak uvolněná… Typoval to na nehezký sen, proto se jen pár opatrnými pohyby dostal za hubené tělo, než se položil na matraci. Jen opatrně přehodil ruku přes mladšího bok, aby ho nedej bože neprobudil a dal prostor úmorným myšlenkám, které ho začali trápit od rozhovoru s Deahyunem. Sice to byl spíše monolog, ale začal chápat. Začal chápat, proč Himchan v poslední době zhubl, proč se nesměje tak často a neukazuje své krásné králičí zoubky, proč se tak často nechová jako naprostý puberťák, kterého pustili ze školy a roupy neví co by… Chybělo mu to… Tak moc mu chyběl jeho Himchannie, kterého tak miloval.

Himchan se snažil nijak moc nechvět a trochu se mu to i povedlo, ale i tak se necítil nejlépe. Všichni spali, Yongguk je tady s ním sám a on… On nemůže nic udělat, jen ležet a dělat že spí. Něco bylo ale přeci jen jinak. Bylo to divné a tak nezvyklé. Byl zvyklý, že se k němu Yongguk natiskne tak, jak to nejvíce jde, ale teď to byl jen jemný dotek na jeho boku, nic jiného a proto s aspoň malou útěchou usínal s tou stejnou myšlenkou, jako vždy.

Snad to bude zítra lepší…



Be honest… tato povídka je psaná v minulém roce, přesněji v říjnu, což bylo období, kdy jsem trpěla už jen lehčími depresemi. To nejhorší mám doufám už za sebou a také prosím kohokoli z bohů, které si kdy člověk vymyslel, aby se mi nedělo to co v léte.

Takže… Povídka je sice psaná v říjnu, ale dopisována 9. března… haha… Ten název s tím nemá moc společného, spíše jen to, podle čeho mě to napadlo a to je video od youtuberky ShionRenny… žeru tu babu…

~bye bye freaks
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

kdo tady byl?

JÁ!!!!!!

Komentáře

1 Hatachi | 22. března 2015 v 13:15 | Reagovat

Bylo to moc hezké. Smutné, ale hezké. Přemýšlela jsi o pokračování? Zajímalo by mě totiž, proč byl Guk tak naštvaný a křičel. A taky, jestli změnil své chování k Chanymu.
Děkuju...

2 ladypsychotronia | Web | 22. března 2015 v 14:20 | Reagovat

[1]: Měla to být delší povídka, to ano, takže by se něco dalo splácat, a rozhodně to bude už veselejší!!! ^^

3 Hatachi | 23. března 2015 v 17:35 | Reagovat

[2]: Děkuju...

4 Jaera | Web | 11. listopadu 2015 v 10:28 | Reagovat

Nemám vůbec slov!! Miluju BangHim a teď jsem normálně trpěla s Himíkem <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama