i
i
i
i

B A D M A C H I N E | leobin

3. dubna 2015 v 16:52 | Lady Psychotronia |  ONESHOT

| B A D M A C H I N E | VIXX | leobin | sad | 1642 slov |




"Hongbin-ah…" Slyšel jeho volání. Jak by mohl, ho neslyšet? Byl od něj jen jedny dveře. Pomalým krokem přešel přes svůj sál až k oněm dveřím, které s hlasitým povzdechem otevřel. Bylo to pro něj těžké, vždy když do tohoto pokoje vstupoval pociťoval strach a úzkost. Občas svou existenci více než nenáviděl. Nebyl člověkem, ale měl city. Neměl by mít city, neměl by cítit bolest, strach byť i lásku. Jeho bytí bylo i trochu lidské, ovšem za člověka ho nikdo považovat nesměl. Možná tak vypadal, možná se tak choval, ale jeho srdce, bylo srdcem stroje. Nemohl si dopřávat lidské rozkoše, nikdy nebude moc poznat to, čemu lidé říkají milování… Nikdy nebude milencem… Nikdy mu to nebude moci dopřát, i když ho tolik miluje…

S těžkým povzdychem se jal otevřít dveře. Cítil jak mu těžkne kovové srdce, jen pod tím srdceryvným zakňučení chlapce, o kterého se staral. Znal ho od malička, přesněji od té doby, kdy ho jeho dědeček vzal sem, do dílny, kde byli sestrojováni ostatní roboti. Hongbin byl jedním z nich, ale ten nejdokonalejší. Nikdo nedokázal udělat tak chytrého robota, který by se sám dokázal naučit novým věcem, byl tak vyspělý, že by se dalo říct, že je to samotný zázrak.

Pan Jung ho vlastně našel na skládce šrotu, kam pravidelně chodil, Hongbin tam jen tak ležel, bez energie, bez známky toho, že by mohl fungovat. Nebyl registrovaný a jediná věc, která byla zřejmá, bylo jeho jméno. Měl ho na sobě vyryté, to jediné žilo… Zářilo do prostoru tyrkysovým světlem. Pan Jung si ho vzal domů, nebylo těžké ho odnést sám, když robot neměl spodní končetiny. Nehodlal se neregistrovaného robota vzdát, ale ani ho ukázat veřejnosti, zaregistrovat ho mohl až potom, musel se ovšem soustředit na jeho opravu.

Pan Jung nevěřil, že by dokázal udělat nohy takovým způsobem, kterým byl robot vytvořen… Obával se, že by ho tím pokazil, proto se pustil do toho, aby ho aspoň zprovoznil, ovšem Hongbin nedával žádné známky toho, že by někdy měl ještě fungovat jak má. To jméno ovšem bilo do očí… Proč by někdo robota pojmenovával lidským jménem?
Práce na něm stála Pana Junga spoustu času a nervů. Vše si procházel tam a zpět, nevěřil ani tomu, že někdo jako Hongbim mohl být stvořen. Byl nádherný... Vypadal jako člověk, jeho povrch byl z velmi podobného materiálu, jako byla lidská kůže. Smiřoval se s tím, že tady Hongbin prostě zůstane ležet na pracovním stole a on jednoduše bude muset přejít k něčemu jinému. Možná potom na něco časem přijde, a proto se vydal opět na skládku. Bloudil tam velmi dlouho, stále přemýšlel, prohraboval se šrotem, prohlížel si různé součástky a tak to dělal několik týdnů. Lidé si začali myslet, že se zbláznil, nemluvil s nimi, pořádně nejedl ani nepil, když v tom se jednou vrátil domů s úsměvem, skoro až dětskými jiskřičkami v očích, i když staříkovy táhlo už na sedmdesát. Ale oni věděli, že našel něco, co potřeboval.

Nikoho do své dílny nepouštěl, nenechal se nikým zastavit a Hongbin se stal opět jeho projektem číslo jedna. Našel jeho druhou část, byla sice poškozena stejně jako Hongbinuv trup, ale to on už zvládal. Opět nevycházel několik týdnů, k jídlu byl nucen, spánek přebíjel silnou černou kávou… Vše co pro něj bylo teď důležité, byl on záhadný robot… Zapomněl i na vnouče, které stesklo po dědově přítomnosti.
Malý chlapec se nejednou ptal, kde jeho dědeček je, nad čím pracuje, ovšem odpovědi se nedostalo nikomu, do osudného dne, kdy se Pan Jung objevil v domě jeho rodiny, vyčerpaný, ale šťastný. Jediné, co jim řekl, než se odebral do ložnice si odpočinout bylo: "Zprovoznil jsem ho." Nikdo netušil koho, dokud pak Jung opět neodešel do své dílny, kde přebýval Hongbin. Měl jisté problémy s tím se hýbat, ale jak pan Jung zjistil, dokázal se opravit sám, jen za pomocí změny příkazů v jeho softweru. Přesně tam také vnuka pana Junga poznal. Byl rozkošné dítě, které se radovalo ze života… Od té doby, kdy Hongbin konečně fungoval jak má a pomohl panu Jungovy v jistých věcech, trávil tam nejvíce ze svého volného času.

"Stalo se něco, Leo?" Otázal se Hongbin s nepatrným úsměvem na tváři. Vidět Lea takto bylo bolestivé... Od smrti pana Junga se neusmíval, pořádně nemluvil a Hongbin steskl po tom krásném usměvavém chlapci, který se nedokázal zlobit, nebo plakat. To dítě ovšem bylo pryč.
Leo byl nemocný, stejně jako pan Jung, ovšem Leo byl ve stádiu, kdy umíral pan Jung v šedesáti už teď. Bylo mu jen málo přes dvacet a jeho život byl v tak těžkém ohrožení. Nezbývalo mu mnoho času.

"Hongbin-ah…" Leovy oči se zaleskly v přísunu slz bolesti. Jak moc měl Hongbina rád. Jak moc mu záviděl jeho existenci. Nemohl umřít, bude dále žít, přežije je všechny, přežije samotný konec světa. Ale co on? On, který je nemocný, pomalu se nedokáže ani sám postavit, pozřít jídlo, snad přestane i mluvit? Tak to bylo i u dědy a Hongbin byl stále s ním.

Leo zavřel bolestivé oči a začal vzpomínat. Nevzpomínal na ty ošklivé chvíle, ale na ty krásné. Nebyl v nich nikdo jiný, než-li Hongbin…

Byla to ještě doba, kdy byl jeho děda na živu, ovšem on sám se také stával mnohem slabší. Bylo to snad dva roky na zpět? Asi ano. Nepočítal dny, ani roky, bylo mu to jedno, ke smrti přeci nebylo nikdy tak daleko.
Bylo mu krásně, děda zrovna někde odpočíval a proto mohl být s Hongbinem sám. Věděl, že by neměl motat hlavu ani sobě, ani Hongbinovy, ale nemohl jinak. Byl tak krásný... Byl krásnější, než kdokoli jiný, nikdo se mu nevyrovnal. Mohl snad něco takového stvořit člověk? Nemohl… I Hongbin to popřel, i když si svou minulost nepamatoval. Ve vzpomínkových datech měl jistý blok, který nemohl odstranit, ale city, kterými oplýval zase nemohl zastřít. Měl snad být napodobeninou člověka?

"Hongbin-aaaah…" Leuv smích se rozlehl po celé pracovně, která vypadala naprosto jinak. Postaral se o to kdo jiný, než Hongbin. Nikdo nechápal, jak dokáže robot jako on, vybavit vše tak dokonale. Zvládal konstruovat něco, nad čím pracoval tým lidí několik měsíců, ne-li let, za necelou hodinu… Ne jednou chtěli po panu Jungovy Hongbina odkoupit, ovšem to on nemohl… Hongbin byl součást rodiny.

"Leo?" Hongbin se nestačil ani vzpamatovat z toho, jak ho z ničeho nic rozjařený Leo přepadl při práci, a už byl tahán na nohy za doprovodu Leova smíchu. Zbožňoval jeho úsměv. Očka se mu vždycky nadšením stáhla do tenkých linek a jen jemně ukázal své zoubky.
"Děda tu není…" Usmíval se Leo, při čemž držel Hongbinovu ruku. Měl rád onen materiál na dotek. Byl tak jedinečný… Vždy, když byl v přítomnosti onoho záhadného stvoření, musel se usmívat a chovat jako zamilovaná školačka.
Byl zamilovaný… Zamilovaný do robota. I jemu to zprvu přišlo divné, přeci jen, Hongbin nebyl člověk a nikdy nebude, ale to ještě nic neznamenalo! Byl hodný, vypadal jako člověk a taky se tak choval… Měl city…

"Leo… víš, že bychom neměli…" Ovšem Hongbin se bál. Bál se toho, co by se stalo, kdyby se to všechno provalilo. Bál se, že by Lea už nikdy neviděl, možná by snad jeho samotného odpojili.
"Vem to čert." Leo se jen usmál, než se přisál k Hongbinovým rtům. Bylo to jiné, než s člověkem, ale naprosto unikátní. Hongbinovo tělo bylo celkově jiné. Nemohli dělat věci, jako normální lidé, ovšem Leo to jako překážku neviděl. Sex ke vztahu nepotřeboval, stačilo mu jen být v jeho blízkosti.

Hongbinovo srdce se málem zastavilo, i když to nebylo možné. Vidět Lea v takovýchto bolestech… Byl to stejný průběh jako u pana Junga, který byl bolestí neschopen pohybu, slzy...
Opatrně se přesunul k lůžku, na kterém Leo ležel, co nejopatrněji ho nadzvedl, aby si mohl za něj obkročmo sednout a Leo svou hlavu položit na robotovu hruď. Teď mu bylo dobře, ale slzy z jeho očí se nevytráceli. Nechtěl umřít… Chtěl být tady s ním. Chtěl se jím nechat obdarovávat letmými doteky, bojácnými polibky, nechtěl jednoduše zmizet, ani aby na něj Hongbin zapomněl.
"Nechci umřít…" Šeptal plačtivě a slzičky se mu vpíjely do Hongbinova trika. Tak moc ty myšlenky bolely. Proč nemohl být vytvořen stejně jako on? Proč musel být jen obyčejným člověkem? Proč musel být tak slabý… Přidělával jen ostatním práci. Jeho nemoc se šířila tak rychle… Mohl žít krásný život, ale to mu nebylo dopřáno.

"Pro mě nikdy neumřeš." Hongbin litoval toho, že ho kdy pan Jung našel. Bylo to sice všechno krásné, ale nestál o to se poté užírat v bolesti a stesku, jak to lidé dělávají.
"Zapomeneš na mě." Ta slova bolela oba dva. Oba to věděli. Najde se někdo jiný, kdo by Hongbina mohl zaujmout. Snad někoho i vytvoří, nebo snad ne?
"Měl by jsi odpočívat. " Hongbin, ačkoli byl robot, dokázal ronit slzy. Byl ještě robotem? Vždyť měl duši…

Vždyť miloval! Miloval chlapce, který v tento den, v tuto hodinu vydechl naposled. Jeho duše opustila tělo a putovala do světa zaslíbeného. Do světa, kde mu mělo být lépe… Byl tam s dědou, se svým dědečkem, který mu nevědomky dal životní lásku. Nebyl sice člověk, ale stál pro proplakané noci, kdy si nebyl jistý, jestli ho má Hongbin rád tak, jako on sám miloval jeho. Bylo to velmi těžké říct ta sladká slůvka zaslíbení…

Miluji tě…

Ale nakonec z toho zbyla opět jen bolest. Bolest, která prostupovala každičkou součástkou, nechávala Hongbina plakat ještě dlouhou dobu po té, co ho Leo opustil. Nechtěl se tím užírat, ale jinou lásku nikdy nezažil. Nebyl na to připravený. Nevidět ho každý den, ačkoli v bolestech, nevidět tu krásnou tvář. V tomto ohledu nebyl člověkem… Nezapomínal. Nemohl se dostat ze všech těch obrazů, kdy se s Leem bavili, když jednoduše lenošili, i když to on nepotřeboval… Leo byl jednou pro vždy pryč, a i kdyby chtěl stvořit něco tak dokonalého, jako byl Leo, nikdy by to nebyl pravý on… Pravý on byl jedině ten mrtvý originál, ten který se už nikdy nevrátí.

~ bye bye freaks

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kaspi | Web | 3. dubna 2015 v 18:03 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale ten konec je tak chladnej... T_T Že prej pravý originál je mrtvý...Yááh! Jako, nestěžuju si :D Je to zajímavá povídka :D

2 ladypsychotronia | Web | 3. dubna 2015 v 18:11 | Reagovat

[1]: No jo... je to no porn :D (like we talk abouth)
Na začátku byl plán happyend ale... nechtělo se mi, vůbec jsem ráda, že jsem to splácala ._.

3 Hatachi | 3. dubna 2015 v 22:50 | Reagovat

Bylo to smutné, hodně smutné.
A Lea mě bylo líto a to ho vůbec nemam ráda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama