26. května 2015 v 18:12 | Lady Psychotronia
|
Kitty | 6. díl | 1739 slov |
Lidi… Lidičky… Liďulánci :3 Já to zvládla ^^
Zjistila jsem, že neumím psát hádky… hehe… ale co už. Takže… teď jsem se oficiálně dostala do části, po které se mi snad už bude psát dobře… hehe… snad xD
Oke oke… já… jenom… OMLOUVÁM SE!!!! Omlouvám se hlavně Jinovy… protože v reálu ho mám fakt ráda… ale tady… hah… ne nejde to xD tady ho vakt nemusím….. Čusimnidaaaaaaaa Jin-ummmmaaaaaaa TTTTT_TTTTT
oke oke oke takže… tu hádku přeskočte… protože já… fakt neumím psát hádky… vlastně… It was my first time… hehehe sounds perved xD
okey ale teď už fakt ČUŠ!!!
Suga se procházel po kuchyňské lince. Už ho ani nebavilo spát. Ano, Namjoon se mu neustále věnoval, ale nijak mu to neubíralo na pocitu žárlivosti, a to vůči Jinovy. Neměl ho rád, i když ho uplácel dobrůtkami. Radši by dobrůtky od Namjoona, než nějakého Jina… Který pro něj byl navíc ještě tomu vetřelec. A taky by nejednou vyhnán nesnesitelnými zvuky z místnosti, ve které ti dva zrovna byli. Jak mohli vůbec lidé vydávat tak divně znící zvuky? A to se divili a byli unesení z toho, jak on předl. Ale to byli zase ten… Taetae a Jimin, kteří tady taky často chodili. Ty měl ale rád. Nechovali se k němu jako ke zvířeti… Asi to věděli, bylo mu to jasné hned, když si s ním Jimin hrál, nebo prostě… Prostě se k němu chovali jinak a to se Sugovy zamlouvalo. Na ty se Jin taky nehrabal, protože i když na něj mluvil, spíš říkal to, co ho trápilo a ne to, co by Sugu mohlo zajímat, nebo… Ani vlastně netušil, co od Jina čeká, ale co věděl jistě bylo, že ho tady nechtěl.
Bylo celkem brzy ráno, proto se tady pohyboval jak chtěl a ti dva… ti dva spali. Jak jinak. Včera zase vydávali ty otravné zvuky. (všichni víme, co si pod otravnými zvuky představit, že? :D) A k tomu se na posteli ještě všelijak vrtěli a bylo to všechno strašně otravné, protože tam nemohl spát… Takže zmizel ještě včera a nevrátil se tam, ačkoli mu Namjoonova náruč a teplo pod peřinou chybělo. Aspoň okusil svůj domeček, jak to nazvali. Nepamatoval si kdo, ale byla to fajn prolézačka… Ale ne. Nehodlal tam spát.
Suga nebyl zase tak rozmazlený kocour, ale byl hodně vybíravý, co se jeho pohodlí týkalo, vždycky ho chtěl až moc. Proto možná byl až takový mazel. Ovšem, dokázal dělat blbosti, ale to jen, když tady Namjoon nebyl. Což mu připomnělo… Neměl na to čas, přes tu dobu, kdy tady oba dva byli, celé dny a ven šli jen když chybělo něco pro dochucení jídla… Vždy jim byl na očích… ale teď když oba spali… Mohl by?
Suga se rozhlížel všude možně, stříhal ušima a kontroloval, zda-li ti dva ještě spí, a spali. Dobře pro něj. Bylo mu to sice blbé, nerad se takhle najednou… netušil, jak to pojmenovat, ale jednoduše to dělal nerad, ale jednou za čas to udělat musel, jinak by se to spustilo samovolně a nemohl by to nijak zastavit. Už několikrát to zažil a nehodlal se takto ohrožovat… Byl rád kocourem, a nehodlal to měnit.
Jeho tělíčko z nenadání postihlo mravenčení… ÚPLNĚ VŠUDE!!! Svědilo to a bylo to strašně nepříjemné… Neměl to rád, ale vždy to trvalo jen pár vteřin, takže to přežil. Kdyby tohle dělal častěji, nemusel by si stěžovat, že je to nepříjemné a jednoduše by si zvykl… Ale on ne… On je kočka tělem, i duší, až na tyto okamžiky, kdy se z něj na ne moc dlouho trvající chvíle stával člověk, s kočičími oušky a ocáskem.
Mladý zrzavý klučina, oděn do roucha Adamova se Spokojeně protahoval v kleče, teď už ovšem na zemi v obýváku, protože být z ničeho nic člověkem na kuchyňské lince, by bylo hodné úrazu. Musel uznat, že mít tělo člověka, ne jen kocoura, je hodně uvolňující a má to své výhody… Mohl si vzít cokoli k jídlu, aniž by musel čekat na Namjoona.
Suga se prohnul v zádech, zadeček vyšpulený do vzduchu, trupem dopadl na podlahu a spokojeně zamručel, jak krásně plovoucí podlaha studila. Aby taky ne, když v jeho kožíšku mu bylo často dost vedro… Spokojenost v jeho očkách nevyprchávala a když svůj zrzavý ocásek jen tak pohodil sobě před obličej, zakřenil se na něj. Jo… aspoň ten mu v jeho skoro lidské podobě nechyběl… Bylo to i z jiných důvodu, třeba jakože by mu možná při držení rovnováhy chyběl i jako člověku… Když už je na něj jeden zvyklý… A v tom Sugu osvítilo… Měl hlad. A ti dva spali… což znamenalo… Lednička je jen JEHO!!!!!!
Chlapec se rozjařeným úsměvem vyhrabal na nožky a mířil si to během rovnou do kuchyně. To, že byl nahý mu bylo absolutně jedno, byl teď až moc zaměřený na to, že chce něco jíst, ačkoli netušil, co je poživatelné, co se musí tepelně zpracovat, nebo vůbec, co je dobré a co ne… akorát… jeho plány byli zhaněny hlasy, které se hlasitě začali ozývat z ložnice… A tak byl Suga donucen s plačtivým pohledem na onu lákavou lednici zazdít svůj hlad a vrátit se zpět do své kočičí podoby.
~~~
"Zdravíčko…" Ozvalo se ospale od Namjoona, který vlastně ještě spal, ale dneska ho Jinovo prohrabování se jeho vlasy probralo. Netušil, jak je to možné, vetšinou to vnímal jen podvědomě ze spánku, ale dneska ho to vzbudilo… Nebo to možná bylo tím, že už byl vyspaný? Ať byl důvod jakýkoli, nehodlal ho řešit, jen se kolem Jinova těla více obmotal a hodlal dál lenošit… Když už ho měl u sebe.
Jin se místo pozdravu jen usmál a nechal se zalehnout mladšího tělem. Včera… včera to bylo krásné… Ještě teď byl krásně unavený a rozvláčněný tím, jak se poddal Namjoonovy. Bylo to jako vždycky něco krásného… Namjoon byl jemný… Byl vždycky až moc jemný, ale to na něm miloval… Možná, to bylo špatně, vůbec mu to říkat, když ho podvádí?
Oba dva ještě hodnou chvíli jen tak leželi, bez hnutí, bez toho, aby se trápili něčím, jako je vstávání, život, nebo snad jídlo, což bylo pro ně oba dost důležité! Jednoduše si užívali té tiché chvilky, která nebyla nijak trapná, byla pro ně potřebná, protože v některých chvílích slova nebyla potřeba, ale všechny krásné chvíle jednou musí skončit… A tuhle zničil Jinuv telefon. Nejprve ho chtěli oba ignorovat, ale jen co se podívali, kdo volá, nemohli. Byl to telefonát z práce.
"To musím vzít, zlato…" Pověděl Jin, stejně zklamaně, protože věděl, co ho nejspíše čeká, ačkoli nechtěl… Nechtěl znovu pryč. Namjoon jen s nespokojeným zabručením slezl z Jinova těla, aby mohl zvednout svůj telefonát, kdežto on se pohodlně uvelebil na posteli a pozoroval Jinovo nahé tělo, které bylo díky kontrastu přímého světla z oken, nádherně vidět… Paprsky slunce kolorovaly Jinovy jemné svaly a vybarvovali každou křivku… Byla to opravdu nádherná podívaná…
Jin tiše poslouchal hlas svého šéfa, bez jediného nadšení… Bylo to přesně, jak čekal. "Dobře. Zařídím se podle toho…" Potom, se už jenom rozloučil, telefon odhodil někam na postel vedle sebe a podíval se na Namjoona, který házel zvídavý pohled. Jin věděl, jak bude reagovat… A proto neměl rád svou práci.
"Odjíždím… Maximálně do dvou dní musím být zpět v New Yorku." Namjoon, pevně doufajíc že zpráva, kterou mu z práce řeknou, bude nějaká pěkná… Ale tohle… Tohle mu zkazilo tak hezky začínající den.
"Jo… Už zase." Zhluboka si povzdychl a stejně jako Jin se posadil na postel. Jak jen mohl být vždycky tak naivní…
"Zlato… Kdybych nemusel, tak tam neletím." Pokusy Namjoona nějak uklidnit, byli ovšem chabé… Věděl, že nemá rád, když odjíždí, ale ani jeden s tím nic nezmohli.
"Na jak dlouho aspoň?" Namjoon opravdu nezněl nijak příjemně. Byl podrážděný, protože ta myšlenka, že zase bude sám, se mu vůbec nelíbila. Vždycky tady byl sám, a vždycky čekal jako nějaké poslušné štěně.
"Asi… něco kolem tří měsíců…" Namjoon vyvalil oči. Tohle bylo moc dlouho… Déle než normálně. Na malý okamžik se mu stáhl žaludek. Proč tak dlouho?
Namjoon se bez dalších slov zvedl z postele a jal se oblékat. Neměl nějak chuť, být tady s ním. Zase odjíždí. Zase. A na dlouho. Jak tohle ho štvalo. Nesnášel ty jeho odjezdy na bůh ví jakou dobu, kdy ho přepadají pochyby o jeho věrnosti.
"Joone… Co se děje?" Ptal se zmatený Jin. Nikdy… Nikdy se takhle nechoval, když mu řekl, že má zase odjet. Vypadal, že to v sobě opravdu hodně dusí, a to nebylo dobře. Proč? Brzy to ze sebe všechno vysype.
"Tři měsíce… Tři měsíce Jine." Namjoon musel zhluboka dýchat, aby se tady nerozkřičel. Všechno to hezké najednou bylo ta tam, a on chytil svou hysterickou náladu. Byl teď naštvaný na celý svět.
"Nemůže to tam prostě zařídit někdo jiný?" Cukalo mu v obočí, jeho oči byli až černé, jak se snažil se udržet. Nechtěl se hádat, nechtěl ani vybuchnout.
"Zlato. Jde o mou kariéru." Jin se snažil ho uchlácholit aspoň tím, ale jak se zdálo, tak to mladší ani nevnímal, přes to ale k němu šel, aby jej mohl jemně obejmout, ale Namjoon neměl náladu ani na to, aby ho nějak uchlácholil… Jen tady už stál, oblečený a lehce se vykrucoval z Jinova lehkého sevření.
Joon podal Jinovy taky nějaké kusy oblečení. Tohle bude ještě těžké pro ně oba. Jinova ješitnost a Namjoonova žárlivost dohromady, k tomu obavy jich obou…
"Občas mám pocit, že tam nejezdíš jen kvůli práci." Namjoon to řekl bez jediného většího citu a nevraživosti, ale říkal to, co si myslel. Naučil se to už dávno, proto to nikdy moc neměl lehké… ve škole, ani v práci, protože tam to odnášeli jeho zaměstnanci.
"To si ze mě děláš srandu! To si myslíš, že tě podvádím?!" Jin už jen ze strachu začal zvyšovat hlas, aby na něm neviděl pravdu. Vždycky, když se snažil jednat v klidu, když by snad někdo měl odhalit pravdu, křičel… Lidé potom věděli, že ho naštvali. Byla to jeho zbraň, křičet, ale to na Namjoona neplatilo.
"Jak to mám asi vědět?! O práci se se mnou nebavíš, jasně, že si to můžu myslet!" Mladší vypálil ze dveří ložnice. Už teď se cítil podvedený, i když zatím netušil pravdu.
"Pokaždé, když se zeptám, ty nic! Nemáš sebemnší tušení, jak se cítím!"
"Ale ty to nechápeš! Je to moje práce!"
"Nebo tam spíš jezdíš za někým! Co?!"
Ani jeden neměli slova, nebylo co říct.
Namjoon jen odfrkl, souhlasně zakýval hlavou. Tohle opravdu nechtěl vědět… Když teď nic neříká, potvrzuje mu to jen jeho domněnku. "Heh… Super." Očima vyhledal jeho zrzavého kamaráda, který na ně oba koukal se snad až vyděšeným pohledem. Přišel k němu a podíval se na Sugu s plačtivým pohledem, oči zalívajíc se slzami.
"Jine… Jestli mě fakt podvádíš, nemám problém s tím, si do týdne někoho najít." Hlas plný rozhodnutí, oči červené a plné emocí… Koukal na vyjeveného Jina, který se cítil nejspíše podobně, jako on sám. Nemohl to nadále přehlížet… Obavy si našli cestu přes slova a slzy, kterým nemá možnost se nadále skrývat, a proto se i s kocourem odebral do koupelny, kde se zamkl a zůstal tam, dokud si nebyl jistý, že Jin z jeho bytu odešel.
Obvykle cizím lidem nevyhrožuju, ale...
JÁ TĚ ZABIJU!! :D
Sice tu byl Jin trochu sviň, ale i tak jsem doufala, že se rozejdou... Um... V pohodě (?) :D
A taky jsem si všimla, že s tím přeměňováním je to... Stejně jako v Animal :D Ale je to tam obráceně, co se NamGi týče.
Mimochodem, nedávno mi zrovna vrtalo hlavou, jak to se Sugou bude. Po tomhle asi půjdu zkontrolovat, jak je to s naší kočkou...