4. července 2015 v 19:30 | Lady Psychotronia
|
Kitty | 12. díl | 1165 slov | again for you Kaspi cos i luv ya gurl |
Yooo… takže… dvanáctý, naprosto nejvíc průlomový díl… ve kterém je až moc emocí, které jsem se snažila vychytat… a celičký tenhle díl na mě působí jako díl nějaké doramy xD je to divný… ale tak… mám to za sebou :D
Víte co je boží? Spát do dvou odpoledne :3 Jako ale nedělám si srandu… zítra plánuji spát do tří :3 Mohlo by to vyjít… ten person, který okupuje můj pokoj je na týden pryč a rodiče jedou zítra taky někam papa… takže… MUHAHAHAHA!!!! Bude se spinkat :3
Ehm… by the way enjoy this chapter, don't forget to leave comment down below and love me! Cos' i love myself too!!!!! xD ok ok ok just sput up meggie…

Ten večer už Namjoon neusnul, jak si krásně plánoval. Všechna únava z něj opadla, jen když viděl, jak na něj Suga kouká svýma kočičíma očima. Stále přemýšlel, jestli neměl jen nějaké bludy, ale teď, když si dal dvě a dvě dohromady… Vše mu začalo dávat smysl. Ty Sugovy chápavé pohledy… To, jak se k němu vždy tulil, když mu bylo smutno. I to, že mu mizely věci z lednice… A možná to taky vysvětlovalo tu nevraživost k Jinovy… Najednou mu začalo vše zapadat do jednoho jednoduchého vzorce, jehož výsledek říkal, že Suga je… Člověk? Dalo se mu vůbec říkat člověk? Ta ouška a ten ocásek… Rozhodně musel být něco více, než člověk a také nejspíše nebyl jediný… Jimin a Taehyung nejspíše věděli hned, co je Suga zač. Nejspíše s nimi mají zkušenosti. Nemohla být náhoda to, jak o něm mluvili, jak dokonce s ním mluvili, když se náhodou zastavili. A Suga jim věřil… To bylo asi hlavní… Viděli ho takto? Jako člověka? Možná ano, možná ne… Jak mohl být tak slepý?
Oba dva, jak kocour tak i Namjoon ze sebe nespouštěli zrak. Jeden se snažil propálit díru do hlavy tomu druhému, a ani jeden neuhýbal, a ani jeden neměli čas přemýšlet nad tím, jestli má uhnout pohledem.
Suga si nadával, jak jen mohl být tak neopatrný. Jak mohl dovolit, aby blondýn zjistil jeho malé tajemství? Nikdy to neměl zjistit. Měl dál žít v domněnce, že je jen obyčejný kocour, že není ničím vyjímečný! Že je jen kocour… Mělo to tak zůstat, jenomže on je neopatrný a nikdy si nedá říct! Cítil se špatně, protože Namjoonovy emoce, vířící všude kolem se nedali nijak ignorovat. Cítil, že je zklamaný… ale co měl dělat? Proměnit se před ním hned první den? Nechtěl být ani člověkem! Dělalo to jen problémy, jako třeba tohle… že na něj přišli.
Namjoon už to nevydržel, jen tak na něj koukat. Bylo to stresující. Nevěřil tomu, že by to mohla být jen představa, a kdyby přeci jen byla, Suga by se choval asi jinak a nekoukal by na něj tak, jako se na něj dívá samotný blondýn. Mlčky se podíval do země. Oči už ho bolely, ale stejně to nevydržel, musel se na něj znovu podívat. Mohl být vážně tak slepý, že si toho nevšímal dříve? Že prostě neviděl, jaký je? Jak moc chápavě na něj koukal, vše co Suga dělal, mělo nějaký účel, ať už jen seděl a pozoroval ho, nebo byť Namjoona přemáhala jakákoli emoce, on jej dokázal rozptýlit. Tohohle by si musel všimnout i slepý, ale Namjoon… možná byl jen zaslepený svým smutkem, problémy, tím, že si možná nepřipouštěl nic jiného, než možnou ztrátu Jina… Stejně už bylo všechno pryč, teď už mu nebude věřit, když se toho stalo tolik, a navíc, jak by mu vysvětlil tuhle věc s až moc vyjímečným kocourem?
"Já nejsem blázen," promluvil do ticha bytu. Suga jen zastříhal ušima a koukl na něj jiným způsobem, než do teď koukal. "Vím, že to nebyla představa… A ty…" Musel se kousnout do rtu, aby to zklamání zadržel, společně i s přicházejícími emocemi, které se na něj začali sypat z obří přeplněné krabice.
"Nejsem idiot! Vím, že jsi člověk! Proč… proč jsi teda pořád… takhle?" Blondýnovy oči se i přes to, jak se snažil udržet v klidu, zalívaly slzami, jak se znovu cítil podvedený. Věděl, že není bláznem, kterým ho zrzek dělá a věděl taky, že mu nedůvěřuje, jinak by už nebyl jen malým kocourem, ale právě tím zvláštním lidským stvořením, které mu před nemálo hodinami leželo na posteli a klidně oddechovalo… Bolelo to. Ta nedůvěra ze zrzkovy strany…
Suga uhnul pohledem… Viděl, jak to Namjoona trápí, to, že je jaký je… Ale proč po něm chce něco tak moc tajného? Proč chce, aby byl tím stvořením, které musí řešit tolik problémů? To, co řešili i jeho rodiče, kteří snad už i zapomněli, že kdy měli nějakého syna… Ti, kteří na něj přenesli tohle… možná až prokletí.
Nemůže prostě zapomenout, že jej viděl jako člověka? Vždyť se toho tolik nestalo.
Namjoon poraženecky sklopil hlavu, než vzal Sugovo tělíčko opatrně do dlaní, jako kdyby potřeboval svolení, sedl si na sedačku, kde celou tu dobu byl Suga sám a on seděl naproti němu na zemi, aby se mu mohl zpříma koukat do očí. Pohodlně se na ni položil, a zrzka si položil na svou hruď, tak, aby mu stále viděl do modroučkých očí, která mu pohled ne a ne opětovat. Teď se na něj dávat nechtěl? Musel se ironicky zasmát tomu faktu, že měl opravdu všechny náznaky vždy před očima…
"Teď už to chápu… Ty tvoje pohledy…" Letmě prsty prohrábl zrzkův kožíšek. "Vždycky když se mi zastesklo, tak jsi ses přišel mazlit… a já ti vždycky věřil… Říkal ti všechno…" Opatrně prsty vzal jeho hlavičku, a donutil se ho podívat mu do očí. "Tak proč ty nevěříš i mě?" Vyměnili si jeden vážný, hluboký a vše říkající pohled. Nebyl ani tak zklamaný, že se mu Suga nechce ukázat… už ne… spíš ho bolela ta nedůvěra. Možná se bál i něčeho jiného… že by jej snad mohl dát pryč? Opravdu? Myslel si něco takového?
"Nikdy bych tě nikomu nedal… Protože rodina se neopouští, víš?" I Sugovy se najednou v očkách objevil smutek, který pociťoval i blondýn. Neopouští… Rodina se neopouští…?
Vyvolalo to v něm ty už dávno zapomenuté pocity a vzpomínky… Dnes už podruhé… Jeho rodina… Teď už nebyli jeho rodina, to věděl už v tu chvíli, kdy ho nechali samotného, ještě když byl dítě… Nevzpomínal na to, odsouzený sám na sebe, v kočičím těle, bylo jednodušší, než být vůbec s nimi…
"Ale nemůžu tě nutit…" Z jeho myšlenek ho probudil Namjoonuv utrápený hlas… Takhle zněl naposledy po té hádce, když mluvil s Taehyungem…
Blondýn položil Sugu vedle sebe na sedačku, aby se mohl zvednout. Musel si trošku pročistit hlavu, jestli to má přežít. Nechtělo se mu sice nikam chodit, nechtěl přijít o to, pokud se Suga snad uloví… Ne… pokud je rozhodnutý, že zůstane takhle, nebo je Namjoon vážně blázen…
"Pokud budeš něco chtít, jdu udělat něco k jídlu…"
Suga nemohl vystát to, jak moc zklamaně Namjoon vypadá a zní, jak moc zlomeně působí. Neměl rád, když je v jeho okolí někdo smutný, proto se sám snažil udržet si dobrou náladu… Rád Namjoona rozveselil, protože teď byl jeho rodinou…
Seskočil z gauče na zem, doprostřed obýváku, kde nebylo nic, jen volný prostor k pohybu a hleděl na Namjoonovu postavu, pomalu se vzdalující, odcházející pryč.
Vždyť… on Namjoonovy věří až moc. Jeho slovům, jeho úsměvu, i když byl podbarvený smutkem… Věřil mu.
"Um…" Pokusil se na sebe upozornit svým lidským hlasem, jak tak jen seděl na podlaze, očka stále upírající na blondýnova záda. Namjoon se nevěřícně otočil za tím neznámým hlasem, a na tváři se mu v ten okamžik vykouzlil veselý úsměv, po kterém Suga toužil. Konečně se to stalo… Konečně Namjoon mohl pohledem spočinout tváří v tvář tomu záhadnému chlapci, na jehož hlavě byla dvě ouška. Mohl se koukat na chlapce, o kterém si ještě ráno myslel, že je obyčejným kocourem.
That's so fucking kawaiiiiii :3 :D