
wish | 2. díl | 1057 slov |
Hey there… Víte, nějak mi to jde více než normálně… Třeba taková kitty mi teď nejde, ale tohle… asi je to proto, že píšu tak, jaká doopravdy jsem a ne jen sladké zamilované bláboly, protože já nejsem zamilovaná, aby jsem dokázala něco takového rozvést, ale deprese a smutek… jo to mi jde, protože k tomu opravdu nemám tak daleko, jak k lásce, která je mi skoro cizí :D
Jenom… chci ještě říct, že v tom opravdu vidím Adama… ale ten co vím tak nepsal, ale maloval, protože on byl opravdu umělec. A taky mojí kamarádku, která na nejvetší štěstí není mrtvá.
A ještě něco… za chvilku už by to mohlo být veselejší, jenom jsem nechtěla průlom udělat hned v druhém díle, ale tak… těch průlomů tam ještě bude :D
enjoy

Byl to spasitel v jeho krásný a milujících očích, ale ďábel, když se na něj nedíval. Ubližoval všem a ani ho nezajímalo, jak ostatní trpí… Ale on si nevšímal, protože byl zaslepen těmi city k k němu. Tak falešnými, které si snad i sám domyslel, protože to všechno byla jeho sprostá hra… Hraje si se všemi a nikdo ho nedokáže zastavit, protože jednou tady je a už nikdy nezmizí… Lidé ho vždy vyhledají aby utekli, vždy ho vyhledají, aby utekly před něčím co je trápí… A on, ačkoli si nic takového nikdy nepřál, musel utíkat, jako by utíkal před smrtí, která by ho jinak čekala.
Ale teď věděl, jak moc mu ničí život, přesto ale nedokázal žít bez jeho pomoci.
Yoongi se podíval po Taehyungovy, který seděl přes přestávku na svém obvyklém místě, ve výklenku mezi sloupy a o jeden se i opíral. Svíral svůj deník v jedné ruce a v té druhé snad ještě křečovitěji propisku… Vypadal špatně a to tak že hodně špatně. Už ráno na něm bylo vidět, že nestojí o společnost. Byl to jeden z těch dnů kdy vypadal, jako by se měl za chvilku zhroutit. Velké a tmavé kruhy pod očima, klíční kosti mu zase vystoupali… Musí mu tak špatně být už více dní, protože jinak normálně jedl, teď asi ne.
Podíval se po Namjoonovy a Jungkookiem, kteří si o něčem nadšeně povídali. Dneska taky na to neměl náladu, proto jenom vypletl svou o mnoho drobnější dlaň z té Namjoonovy a usmál se na něj.
"Půjdu za Taem." Oznámil a bez dalších slov, nebo snad čekání na souhlas se vydal za tím smutným uzlíčkem, který se krčil u zdi sloupu a snad už i plakal.
Nenechal ho v klidu se ani vyspat, nenechal ho se bez problému najíst, nemohl snad ani přemýšlet, jen bezmocně sedět a plakat. Dívat se do stěny a ani nemohl přemýšlet… Jen plakat. Byl na něj tak krutý, když jej nepřijímal, jak by měl, když jej nechtěl u sebe mít každý den… ale on chtěl žít normálně, nechtěl se stále jen utápět v tom, jak moc je nespokojen sám se sebou, nechtěl se každé ráno probouzet s tím, že by nejradši všechno to co jej čeká i následující dny ukončil.
"Ahoj." A tenhle obyčejný pozdrav ho vytrhl z té temné komory v jeho hlavě, z té představy, že by to všechno ukončil. Jen to, když uviděl blondýnka, jak se na něj usmívá, jej vyvedlo z myšlenek na smrt, která je před nedávnem všechny zasáhla. Vždy si potom vyčítal, když se nechal unést tak odpornými myšlenkami na ten sobecký čin, který by občas tak rád udělal… Tak rád by si ve chvílích jako jsou tyto… vzal to jediné co kdy doopravdy vlastnil. Svůj holý život. Tak křehký, tak zranitelný… Tak okouzlující, přesto bolestivý.
Yoongiho zděsilo, jak moc ztraceně na něj Taehyung kouká, ale nepřestával se usmívat , i když přemýšlel, jak moc ho to musí bolet… Často si říkával, proč zrovna tak hodný a milý člověk, jako byl jeho mladší kamarád, musel mít tak strašnou nemoc, která se nedala nijak vyléčit, jen utlumit. Znal toho Taehyunga, který se rád smál a tropil hlouposti… To bylo asi ještě před třemi lety, kdy pro něj nic jako deprese neexistovalo, kdy byli prostě jen děti, kdy ani Yoongi nevnímal problém, které má teď, nebo které mají i lidé kolem něj. Byli mladí, zajímalo je spíš, kdo má jakou hračku…
Starší se podíval na deník, který byl stále otevřený, a na to tak roztřesené písmo, které vypovídalo jen z prvního pohledu, jak je Taehyung bez sebe.
"Můžu se kouknout?" Zeptal se opatrně, aby náhodou Tae okamžitě neutekl s tím, že mu někdo leze do jeho nejtajnějšího světa, do kterého nejspíše nikdo jiný neměl přístup… ale už jednou se mu povedlo, být do něj byť jen na malou chvilku pozván, než se mu brána do toho zmateného a bolestného světa, uzavřela stejně, jako se Taehyung uzavřel do sebe…
Taehyung se nejprve jen bojácně koukal, nedokázal pořádně určit, co po něm Yoongi chtěl… byl moc rozrušený svými myšlenkami, ale když si všechna staršího slova urovnal, podíval se na svůj deník. Věřil Yoongimu. Věřil mu i předtím, takže proč by se měl bát mu ukázat něco co nikdo ještě neviděl? Možná tak jeho bratři a… a na tu další osobu, kterou měl tak rád, radši ani vzpomínat nebude, protože to bolí.
Jen co se pohledem vrátil na staršího, roztřesenou dlaní mu podal deník, ale to už si Yoongi sedal vedle něj a pročítal řádky vět a slov, která nevěstila nic dobrého…
Hltal každičké slovo a snažil se pochopit, co tím mladší myslí, protože pochopit to, co je v Taeho hlavě, je někdy obtížnější než pochopit to, co dělá, a že jsou to někdy vážně ohromné blbosti. Ale tohle znamenalo opravdu hodně a pomalu to začínal chápat. To co tím chtěl Taehyung říct, i to, jak moc nesnáší svou nemoc. Bál se těch sepsaných slov více, než by si jeden dokázal představit, a hlavně se bál o svého kamaráda, protože po přečtení poslední měl jasno, proč takhle vypadá.
"Psal jsi o těch tabletkách, že?" A Taehyung mu tiše odkýval ano. Psal o antidepresivech, která musel pravidelně brát každý den, i když ho zabíjely zevnitř, ale vlastně drželi při životě. Nesnášel je. Nebyl to on, jen někdo, o kom si mysleli, že je. Utlumovali jeho pravé já, které toužilo po životě, i když ho chtěl co nejrychleji ukončit, protože smutek ho zabíjel účinněji než kterýkoli jed. Ta psychická bolest byla tak silný, že ho ničila i na těle. Ne v podobě jizev, ani otlaků z ran jako u ostatních… Nutila ho nejíst, a tak tělo strádalo… pomalu ale jistě hubl, a nikdo s tím nemohl nic dělat… jen mu předepsat silnější antidepresivum, které tu bolest potlačí, výměnou toho, že potlačí i jeho osobnost, toho pravého Taehyunga, který byl možná i nevyřáděné pako, když se neutápěl v depresi, kterou mohlo vyvolat prakticky vše.
"Nebral jsi je už pár dní, nemám pravdu?" Yoongi na mladšího hleděl zkoumavým pohledem, kterým se něco, spíše cokoli jiného než smutek, snažil vyčíst. Jakoukoli emoci, vše, co by nasvědčovalo tomu, že to snad je aspoň na chvilku ten Taehyung, který nebyl věčně pod vlivem prášků a dokázal se i usmívat, aniž by ho k tomu nutila ta odporná chemie.
"Chtěl jsem to být zase chvilku já…" Špitl Tae a po tvářích se mu skutáleli neposedné slzy.

Slečnooo , doháníte mě k slzám ... :X
Tae by v téhle povídce potřeboval pořádně vřelé objetí ^^!
Těším se na další díl, snad bude brzy!:)