
wish | 3. díl | 1202 slov |
Hey… mé rozhořčení stále pokračuje, dnes jsem oplývala náladou alááá: "Sáhni, koukni nebo na mě promluv a zabiju tě pohledem." takže fajn ^^ o to se mi aspoň lépe psalo wish… tentokrát bez Taeho zápisků. A s novým charakterem… A asi trošku veselejší… protože se tady dneska nebrečí. A já taky nebrečela… A prostě blaaaaaaah xD
Jo taky by jsem byla ráda, kdyby jste hlasovali v anketě, kde je zápis čtenářů… Budu to tak dělat asi u všeho, protože hlasovat je asi milejší všem, než psát komentáře, což? :D A já budu mít přehled ^^
byeeeee~

Nervózně postával před třídou, do které měl dnes nastoupit. Bylo to všechno strašně moc na rychlo. Nástup do nové školy, stěhování… vše se to semlelo na jednou a on s tím nemohl nic dělat, ale byl rád, že je v jiném prostředí, což ovšem neznamenalo, že se vše může stát znovu. Ten posměch kvůli jeho vlastní existenci… Stále to nechápal. Jak můžou lidé být tak… tak strašně odtažití, když se dozví jeden určitý fakt o někom, s kým se vlastně předtím bavili každý den a byl jejich přítel? Vlastně ani nebyl… všechno to byla jen přetvářka… Hnusná a odporná! Ale nezasloužil si ji! Prostě ne… nikdo si nezaslouží být prostě vyhoštěn ze společnosti… ale… teď si musí dávat pozor na to co dělá… jak se na ostatní dívá… Nesmí je nechat něco poznat.
"A ty jsi…?" Ozvalo se za ním mile. Ihned se otočil, aby věděl, koho je ten hlas, který jej oslovil. Byla to mladá slečna s milými usměvavými oči, oděna v korektním oblečení. Musela to být učitelka. Jen se plaše podíval na lístek, který dostal od ředitele a předal jí ho. Bál se tak moc, že i zapomněl na slušné vychování a nepromluvil, ale slečna nevypadala, že by jí to nějak urazilo, jen si přečetla text a znovu se na něj vesele usmála.
"Vítej u nás." Její úsměv ho fascinoval. Je tady první den a hned se na něj tak usmívá? Má to zapotřebí?
"Tak pojď, ať ti nemusím hned první den zapsat pozdní příchod." A on poslechl a tiše jí následoval do jeho budoucí třídy, mezi neznámé tváře, mezi jeho spolužáky, kteří by snad nemuseli být tak zaujatí proti těm o trošku jiným…
Už v první moment, jen co se otevřely dveře jej polilo horko. Opravdu tam nechtěl. Nikdy necítil tak velký strach a pocit, že jej ihned zavrhnou… že to všichni ví a nikdo ho nebude akceptovat. Nikdo… a on zůstane sám. Bál se samoty, nesnášel samotu, nesnášel ty, kteří ho donutili ji na malou chvilku snášet.
Ani škvírkou oka se nepodíval na nikoho z těch lidí, kteří ovšem upřeně hleděli na něj. Cítil to, jak se na něj všichni koukají na kus masa, jako na oběť a on se cítil, že jim nemůže utéct. Bylo to jako kdyby se na něj měla vrhnout smečka hladových vlků, a on se jim ještě nabízel. Sice ne dobrovolně, ale nabízel… Nebylo to nic pěkného, ale i tak se zastavil vedle té slečny, která už všechny vesele zdravila v cizím jazyce, a dát se jim všem na obdiv… Jako nějaké zboží… Laciné, ale všichni ho chtěli, aby si s ním mohli dělat to, co se jim zlíbí…
Slyšel jak si šuškají. Neměl ponětí co, ale mluvili o něm… už si říkali určitě teorie, nebo narážky na jeho vzhled… No a co, že má jiné vlasy, než ne obvyklé, no a co, že jeho obličej je takový jaký je… Nechtěl, aby ho komentovali, aniž by ho znali, o co on ani neprosí… Neprosí o zájem, ačkoli nechce být sám… Ale, jak by mohli vědět, proč sem vlastně přešel? Přistěhoval se celkem z daleka… Jak by to mohli vědět?
"Děcka, tohle je ode dnes váš nový spolužák." Nesměle se podíval jinam, než na své boty a zavadil o první lavici, na které byly ledabyle poházené věci, ale dál si nedovolil. Co kdyby právě v první lavici seděl třídní tyran, a jen by si ho ihned znepřátelil? Zná takové lidi… stačí jim pohled a vše je ztraceno…
"Jmenuje se Park Jimin." Pokračovala stejně veselým tónem, ze kterého se mu dělalo mdlo a přiváděl mu černé mžitky před očima… Nebylo to tak dlouho, kdy měl tento tón i on… to se ještě nebál se dívat na ostatní s úsměvem, ať už onu osobu znal nebo ne, jestli se to hodilo, nebo to bylo nevkusné… Bylo mu to jedno. V tu dobu se ještě nebál společnosti tak moc jako teď.
"Co kdyby jsi o sobě něco řekl, hn?" Zeptala se jen ta slečna, a on po ní hodil jeden až velmi vyděšený a ztracený pohled. Nechtěl mluvit… Rozhodně se na to ani necítil! Věděl, že by ho hlas okamžitě opustil a on by se ztrapnil už teď, a to opravdu nepotřebuje.
A třída byla naprosto tichá a všichni jen čekali na to, jestli promluví nebo ne. Nechtěl… ale ani to nemohl říct a nebyl tady nikdo, kdo by se ho zastal… Ovšem to si jen myslel.
"Miss, can you see how embarrassing it is for him?" Jimin se podíval za neznámým hlasem a naslouchal jazyku, kterému nerozuměl a díval se přímo na blondýna, který už teď vypadal vysoce a to jen seděl, a úsměv mu hrál po celém obličeji. Ale nebyl to ten zlověstný úsměv… Viděl mu na očích, že on ta slova, ze kterých pochytil jen každé třetí, nebyla mířená proti němu jako urážka, ale snad mu měla pomoct.
"Do maturity času dost, může nám o sobě říct později." Těmto slovům už rozuměl až moc dobře a nemohl jim uvěřit… Nebo jim spíše nechtěl věřit… ale blondýn mu věnoval další milý úsměv, kterému nešlo nevěřit… Zastal se ho a ani neměl důvod… nebo měl? Neznámí lidé se nezastávají lidí, o kterých ví snad jen jméno!
"Tak dobře. Nebudeme tě trápit. Ale kam tě posadíme?" Stále nemohl spustit oči z toho usměvavého blondýna, kterému úsměv oplatil, ale jen na malou chviličku a velmi nesmělý, ale doufal, že tím blondýnovy zdělí své děkuji, které bude muset později říct nahlas.
Učitelka se dívala po třídě, ale nenašla volná místa. Ještě před nedávnem odnášeli přebytečné lavice pryč, ale teď by se jim aspoň jedna hodila. Měli myslet na to, že by někdo přeci jen mohl přibýt, ale to nenapadlo nikoho.
I když některá místa byla volná, ale nechtěla Jimina posadit vedle těch osamocených hlučných elementů, rozhodla se pro pro toho nejtiššího, který nejspíše ani nezaregistruje, že někdo vedle něj bude sedět. Bylo jí jejího žáka líto… Nikdo si nezaslouží to, co zažívá on… ale když to tak vezme… oba dva by si mohli padnout do noty.
"Taehyungu?" Oslovila chlapce, který zatím nevnímal, že by snad někdo přišel do třídy s ní, ani jeho jméno, ani snad to, že ona sama už ve třídě je. Byl zabraný do toho, co dělal prakticky stále, snad jen když neměli nějakou práci. Psal.
Taehyung jí ovšem ani po oslovení nevěnoval pozornost. Jeho neutrální, možná trošku smutný výraz zůstával pevně soustředěn na text, který z mysli přenášel na bílé stránky deníku. Tak jako vždy… tak jako tomu bude asi navždy.
"Kim Taehyung." Oslovila ho rázněji, a to už zvedl hlavu, jelikož žačka, sedící před ním, mu zaklepala na lavici, jak byla zvyklá, když Tae prostě nevnímal. Poplašeně zvedl pohled a ještě zmateněji se podíval na Jimina, který opět nesměle koukal do obličeje chlapce, který absolutně netušil, co se tady děje.
"Nebude ti vadit, když vedle tebe posadím Jimina?" Ptala se opatrně, ale úsměv, o který nejspíše nikdy nikoho neošidila se dívala na Taehyunga, který jen malou chvilku nevěděl, co odpovědět, ale nakonec přikývl a s tichým: "Samozřejmě." Nechal Jimina, aby se posadil vedle něj do lavice, kde zatím vždy seděl sám a přemítal nad tím, že pokud bude vedle něj sedět nadále, i právě tomu Jiminovy, bude muset najít místo ve svém svém světě.

Poslušně se hlásím, že jsem to přečetla a hlasovala! :D
Takže zlato, mám z toho smíšené pocity... Ale převažují ty kladné. Jako nikdy nic od tebe mě to nezklamalo a už sakra čekám na další díl. Jen doufám, že když je tam Jimin... Tak tě z toho nebude Vmin T_T to bych už po dnešku nerozdychala. Protože dnešek byl vážně hrozný T_T ale to tě nezajímá xD
Anyway... Ten dess. To me chceš zabít tou dokonalou osobou tam? :D já málem schytala infarkt a svihla sebou v obýváku xD jo. Příště až zase zapnu tvůj blog tak si nejdříve sednu :D