28. srpna 2015 v 0:05 | Lady Psychotronia
|
Hey there my sexy bootifol people! (JRE feel *sob)
To tu Kitty vážně máte tak moc rádi že jste se zapsalo 44 lidí do ankety čtenářů a dvacátý díl ohodnotilo 18 lidí?!
Woow… Když jsem to dneska viděla, nedalo mi to a dopsala jsem další díl… Woow… vážně jsem to zase oplakala… tohle se dělá?! Rozplakat autorku? Pff
ale ne strašně moc děkuji!
Ale… co takhle si z Kitty udělat trošku drama? Pllz don't kill me!

Namjoon neustále držel Yoongiho za ruku, a co nejopatrněji otevřel dveře na střechu. Nakonec obléknout zrzka nebyla ta nejtěžší věc… To přišlo až potom, když už měli vyjít ven na ulici. Nikdo by ho nepoznal, měl na hlavě čepici, takže ouška byla dokonale schovaná, ocásek mu obmotali kolem hrudníku pod mikinou, takže na ten musel dávat potom pozor jen samotný Suga, když ho tedy nechtěl stočit do kalhot… Neviděl v tom, jít se jednoduše ven projít, sebemenší problém, ale Yoongi začal panikařit a utíkal po schodech zpět nahoru, jen co se dveře otevřely. Bál se. Bál se lidí, kteří tam venku byli. Ani se mu nedivil, ale jen kolem nich procházet by nemuselo vadit. Snažil se mu to vysvětlit, že oni mu neublíží, že bude všude s ním a nepustí jeho dlaň ze své, ale Suga… Bylo to trošku složitější, proto nakonec našel to řešení, že by mohli jít na střechu. Tam lidé nejsou a Yoongi se tak nebude muset bát… Možná ho potom vezme až s kluky, aby měl kolem sebe víc lidí, které zná… Teď se aspoň nadýchá studeného vzduchu a trošku si odpočine od jejich bytu.
Suga se přeci jen zastavil a chvilku váhal. Nakonec asi nebyl moc dobrý nápad chtít na tu střechu… Pořád je to tam venku… vůbec byl blbý nápad chtít ven. Co ho to jen napadlo?!
Vrhl pohled plný zoufalství na Namjoona, který se na něj zmateně díval, když se zastavil a tak i nenechal jít dál. Opravdu se bál, co tam venku je, ačkoli z poza oken to vypadalo všechno tak lákavě a ne tak nebezpečně, jak si svět pamatoval ještě ze svých útlých dětských let.
"Copak?" Zeptal se Namjoon, stále zmatený z Yoongiho pohledu, ale došlo mu, proč tak kouká, když se zrzek zahleděl nedůvěřivě někam za něj. Stále má strach. Ta očka mluvila za něj. Suga vlastně ani nic říkat nemusel, vždy to na něm bylo vidět..
"Ale… nemusíš se bát. Tady nikdo není." Pousmál se a poodstoupil od dveří, ovšem Suga cítící nebezpečí odstoupil stejně jako on a vmísil se mu do náruče, obličej schovávajíc někam do blondýnovy hrudi.
"Um…" Zamručel s náznakem přicházejícího pláče do mikiny a chytil se pevně jednou dlaní jejího rukávu, druhou, ve které svíral staršího dlaň si přitáhl k srdíčku. "Ne…" Zskuhral ještě, aby ukázal, jak moc tam opravdu nechce jít. Nikdy neměl těm dvěma nic říkat o tom, že se chce kouknout ven!
"Hah…" Zasmál se Namjoon jemně a volnou rukou Sugu objal kolem pasu. Jeho koťátko je tak rozkošné když se bojí! Rozhodně by si ho hodil do kafe, kdyby byl malinká kostička cukříku, ačkoli jeho kočičí jméno mu zrovna nepomáhalo tomu zabránit. Ještě že ten cukřík není… Snědl by ho.
"Yoongi-ah… na střechu nemá moc lidí přístup." Usmál se zrzkovu chování. I když ho uklidňoval, on se stejně snaží jakoby splynout s jeho tělem. Bojí se opravdu tak moc?
"Ne…" A to bylo všechno, co ze sebe dostal. Prostě ne. Nikam nepůjde, a když jo, tak se nebude dívat, a je mu jedno, co Namjoon udělá, protože on prostě nechce a hodlá takhle trucovat dost dlouho. Kdyby jen nebyl potichu… Vážně zase nebude mluvit, nebo se o to jen pokoušet, protože občas to mluvu ani nepřipomínalo. Spíš to jeho žvatlání a lámání si jazyka.
Suga tiše vyjekl, když ho Namjoon chytil pod zadečkem a tak musel zrzek nožkami obejmout jeho pas aby nespadl. To by asi nebylo příjemné… Ale stále měl hlavu vraženou do Namjoonovy mikiny, teď někde mezi jeho ramenem a krkem. Nechtěl se koukat.
"Yoongi," Oslovil ho blondýn, když ho vynesl na volný prostor střechy a ovanul se chladný vzduch.
"Koukni," Pokračoval s něžností v hlase a jednou rukou chlapce pohladil po zádech. Byl lehoučký, proto neměl problém ho udržet, a navíc se ho Yoongi držel jako klíště, takže žádný problém. "Nikdo tady není, když nepočítám ty holuby." Zasmál se. A že jich tu bylo celkem dost.
Suga tomu všemu ale stále nedůvěřoval. Kdyby mohl, nespokojeně by švihal ocáskem všude kolem sebe, ale byl schovaný, a oušky stříhat taky nemohl, ale v jeho nynějšímu stavu by asi byla stažená k hlavičce strachem z neznámého. Ale i tak trošku, jen na malinkou škvírku pootevřel očka a naklonil hlavu, aby se mohl podívat po prostoru. A vážně… nikdo tady nebyl. Jen on a Namjoon. Odvážil se tedy konečně neohroženě zvednout hlavu a narovnat se. Rozhlížel se všude kolem a při tom se neustále držel Namjoona, který seděl na nějakém něčem, co vyčnívalo ze střechy. Jakýsi podstavec z betonu, možná větrání nebo něco takového. Ani Namjoon nevěděl, co to je, ale byl si jistý, že v těch kalhotách si na sedačku ani nikam nesedne dřív, než budou čistě vyprané.
"Vidíš? Neříkal jsem ti to?" Pohladil Sugu po líčku, a usmál se nad jeho teď už zase nadšeným výrazem v obličeji. Jako malé dítě… Nejdřív to skoro pláče, jak sem nechce jít, a pak ho nebude moct dostat domů. Yoongi se už tak tak chtěl vytrhnout, že se půjde proběhnout, ale Namjoon ho nepustil. Ano, vyžádal si tím jeden nespokojený a dotčený výraz, ale musel mu ještě něco ujasnit.
"Drž se daleko od kraje střechy, ať nespadneš, ano?"
"Um…" Přikývl zrzek, vědom si nebezpečí v blízkosti kraje střechy, s tím nejvážnějším výrazem ve tváři a to ho už Namjoon pustil. Nespouštěl ho ale z očí. Stále se o něj bál. Nechtěl by přijít i o něj, když už se to všechno tak šíleně zvrtlo.
Musel se usmívat, ostatně jako vždy, když viděl Sugu se vrhat do hejna holubů, ale dával si pozor, aby se nepřiblížil k okraji. Ano, byli tam ještě "obrubníky" (A/N: aneb naprosto nevím jak to nazvat, protože se o střechy nezajímám... ups, ale určitě mě chápete, co myslím, ne?), ale to neznamenalo, že by nemohl přepadnout.
"Yah... " Skoro až zakňučel, když mu v kapse začal zvonit telefon. "Kdo to…" A byl to kontakt z práce. "Ale no tak…" Teď už vážně zakňučel a hovor přijal. Bylo to dle všeho něco naléhavě nenaléhavého, ale jeho asistent vždycky přeháněl, takže jeho uklidňování, že to není žádná tragédie, ho stálo to, že přestal dávat pozor na Sugu.
"Hele, není to tak akutní a po telefonu to řešit nebudeme, ano?" A zase ta spoušť rozhekaných slov. Ale… asi je toho na něj moc. I když je v práci častěji než býval předtím, stejně zmatkuje a volá pro radu.
"June, zítra to vyřešíme, ano? Dej mi to na stůl a zítra uvidíme co a jak, ano?"
Blah blah blah… to bylo vše, co Namjoon z telefonu slyšel. Jak se mohl ten kluk stresovat z takové maličkosti? Jedno blbé číslo… jo, je to trošku blbé, ale tohle mají na práci účetní jeho firmy.
"June. Zítra, co na tom slově nechápeš? Teď tam rozhodně jet nemůžu. Dobře? … Ne… June… Konečně… Měj se." S hlasitým povzdechem a chutí telefon hodit daleko od sebe někam na ulice pod ně, Namjoon položil hovor a prsty si stiskl kořen nosu. "Yah… ten-" Namjoon se zarazil. Tohle se mu nezdálo, nikde neviděl toho malého blázínka který pobíhal po střeše.
"Suga?" Zavolal ještě v celku klidný, ačkoli se ho začal zmocňovat strach.
"Suga?!" A zrzek se neozýval… to snad…
"Min Yoongi!!!"
Že se mu ten hajzlik někde schoval a už jen čeká, až se Namjoon přiblíží aby mu mohl s hlasitým křikem skočit na záda a začít se s ním muchlovat a pak by to mohlo být velice zajímavé... Ta střecha... Ono... Tak mladá a už tak úchylne myšlenky!sakra, co mi to ten Kpop provedl... :D
Upřímně jak jsi tak Sugu prirovnala k tomu dítěti... Myslím, že to nedělají jen děti... Tak jako nějako... :'D ale je pravda, že já bych na tu střechu fakt nešla. Nesnáším výšky xD bych se plazila po zemi nebo jako Suga, v Taehyungove náručí... Neresme, že tady v té povídce je zadaný... XD
Ale stejně... Teď když o tom tak přemýšlím... Vážně doufám, že Yoongimu nic neuděláš T_T :D ahhh, co dělám takhle brzy vzhůru? 0_0 :D už melu sračky xD Těším se na další díl <3