16. října 2015 v 21:18 | Lady Psychotronia
|
wish | 8. díl | 909 slov |
i know… it's not too much but i tried, okey?
soooo… i don't have too much to say then enjoy! :3
A jeho oči se změnily. Už nebyli tak smutné, už nebyl tak tichý, jako on sám. Začal se bavit s ostatními tak, jak by děti jejich věku měli. Byl rád, opravdu velmi rád, že je šťastný, nebo tak aspoň vypadá.
Vidět chlapce beze strachu či bolesti z možného odmítnutí... Ale nahlas to neřekl, jen se přizpůsobil a našel si přátele. Neřekl pravý důvod, proč se bál s nimi komunikovat, nebo se více projevovat. Stále to jen zůstalo v jeho nejzazších koutech srdce.
Jimin vypozoroval za tu krátkou dobu, co v lavici společně s Taehyungem seděli ať už v záživných či příšerně nudných hodinách, že Taehyung není stejný či zcela normální. Sice se na to nikoho neptal, protože se necítil s ostatními tak sžitý jako byli oni spolu, ale to, jak si Tae počínal v hodinách, že nikdy nespouštěl z dohledu či dosahu svůj deník, nesmál se a usmíval se jen opravdu zřídka... Taehyung byl jiný... To bylo jediné, co o něm asi tak věděl. Ale jak moc jiný byl? Stalo se mu něco špatného, nebo si držel nedostupnou image, která jej i ostatní, kdo ho neznal, měla držet dál? Proč by ale jinak vypadal tak smutně? Proč by jinak neustále koukal do svého deníku a psal text, který si nejspíše nesměl nikdo přečíst? Byl to deník? Potřeboval si vše udržet v paměti? Chtěl se snad potom vyvarovat chybám, které už udělal?
Jimin to nechápal. Nechápal, proč je Taehyung tak zakřiknutý, ale nechtěl, aby to tak bylo. Oni ho naučili se tak nějak nebát se za sebe. Naučili se mít rád sama sebe tím kým byl… Samozřejmě to nedal najevo, ale teď už se tak nebál. Neodmítli ho, a hlavně on, Taehyung, který to všechno věděl, aniž by Jimin řekl jediné slůvko, a to ho na něm upoutalo ještě víc. Ne jen to, jak rozkošný byl. Očka, do kterých se i tak nerad díval, díky smutku, který v sobě ukrývaly, byla nádherná. Nikdy neviděl krásnější, ale nesvědčil jim ten věčný opar smutnu, který je zakrýval jako mlha, lehce se nadnášející nad probouzejícím se lesem. Jimin ty oči miloval, ale i nenáviděl zároveň.
Záviděl mu, jak pozitivně se teď na svět díval. Záviděl mu jeho úsměv, jeho energii… Záviděl mu vše, co mu chybělo. Chtěl to taky… Chtěl taky jen lusknout prsty, aby se jeho veselé já vrátilo a nikdo by nemusel být smutný, jen díky jeho jizvám, ukrytým jak pod jemnou látkou, tak i uvnitř jeho samotného… Ale to nebylo možné, a všichni to věděli. Nikdo jej nedokáže tak jednoduše přivést zpět, nebo vytáhnout tu dobrou stránku jeho osobnosti na povrch. Nikdo. Protože to co se stalo, to co jej tak změnilo se nedalo vzít zpět. A co se nedá vzít zpět, se nedá ani napravit.
Taehyung na sobě opět vycítil ten spalující pohled plný otázek. Ruka s propiskou se zastavila a Tae se podíval na mladíka po své pravici a Jimin na něj neustále koukal. Neodvracel svůj pohled tak bojácně, že by mu ten Taehyunguv mohl ublížit, teď se na něj díval jinak. Byl to pevný pohled, plný rozhodnutí neustoupit, ten, který v něm probudili oni.
"Proč na mě koukáš?" Zeptal se Taehyung. Teď on byl ten, který byl zmatený. Jimin se na něj díval často. Nijak mu to nevadilo, ale jistým způsobem to bylo stresující. On se díval prakticky pořád, až to Taemu vyvolávalo husí kůži.
Jimin pozorně sledoval Taehyungovy roztěkané pohyby, které jindy byli přesné a pevné. Znervóznil ho? Nemůže říct, že ho to netěšilo, ale ani nebyl rád.
"Nevím. Jen, jsem si říkal…" Co sis říkal, Jimine? Ptal se sám sebe. Nedávalo to smysl. Nemohl mu říct to, že se neustále dožaduje odpovědí na nevyřčené otázky, ale Taeho zvídavý pohled a udiveně pokřivené rty ho nenechaly dlouho mlčet. "Jestli by jsi po škole někam nešel se projít nebo prostě si někam sednout." A Taehyungovy to kupodivu nepřišlo až tak na hlavu postavené, jako Jimnovy, který se začal červenat.
Nebyl to vůbec špatný nápad.
Taehyung, ačkoli to sám nepostřehl nebo snad ani neuvědomil, vyloudil na rtech jemný úsměv.
"Rád."
Jimin byl okouzlený. Už to byla nějaká chvíle co pochopil, že Taeho úsměvy nepatřily jen tak někomu. Nejčastěji se podvědomě usmíval na Namjoona, ale to bral jako samozřejmost. Namjoon byl hodný a pozorný, a ačkoli se občas nechytal, nebo ze Sugy dělal užvatlané malé roztomilé něco, co asi nikdo neměl tušení, že zrovna Yoongi takový dokáže být, protože na všechny koukal nanejvýš nepříjemně. Potom se usmíval na Jungkooka, který byl taky číslo. Když byli ti čtyři pohromadě, Jungkookie se měnil na rozjařeného puberťáka, ale když ho zahlédl na chodbách při přesunu do jiných učeben… nevypadal šťastně. Byl mezi svými spolužáky zakřiknutý a možná i odstrčený. Yoongi? Ten měl všechno na háku, ale Namjoon se nepočítal. Ten měl Yoongiho naučeného jednoduše na mazlivé doteky. A Tae? Ten posedával na okraji lavičky a nejčastěji koukal do země nebo svého deníku, mluvil jen když ho vyzvali a nebo když chtěl opravdu něco moc říct.
"To… to…" Jimin se zakoktal. Nečekal, že by mu vůbec odpověděl, a navíc mile… a usmál se! "To je skvělý!" Byl tak nadšený že to málem zakřičel, nicméně se ještě dokázal udržet. Tae ho neodmítnul, ale s úsměvem přijal. Byl to snad sen? Zdálo se mu to? A když ne, tak proč mu tak zběsile tluče srdíčko, div neuteče? Byla pravda, že Taehyung byl svým smutkem i přitažlivý, ale Jimin si netroufl říct jak moc. Ale ten úsměv v něm vyvolal radost. Tae se na něj usmál…
Něco podobnýho, co cítil Jimin s Taehyungovým úsměvem se stalo mě, ale já byla nadšená z doteku...to že ta holka byla opilá je jen "detail", ale byla jsem strašně ráda, protože...ona není moc na lidi s jejich dotekama. Chápu ho, a vím jakou radost to dokáže způsobit, stejně jako to dokáže zahřát u srdce. A ještě víc, když víš co si ten druhý vytrpěl.