Can you hug me?
| iKON | Double B | 1414 slov | [1/3] |
It just happend somehow… don't ask me… okey
Měla jsem deep chvilku a nebyl nikdo, kdo by mě objal :D Takže tak… Ale doopravdy jsem nechtěla na double b prvně psát tohle… ale tak… nějak se začít musí :D A omlouvám se za Bobbyho… ale nějak ráda z těch obzvlášť praštěných a střelených dělám ztracená štěňátka.

Nemohl říct, že by to pro něj nebylo těžké, vidět ho, jak se trápí, ačkoli vždy vypadal tak bezstarostně a vesele, ale opak byl pravdou. Ne jednou ho v noci v koupeně slyšel plakat, ne jen tak pro nic za nic vždy usínal v obýváku, když naslouchal tichým vzlykům, přesto ale drásající uši. Nemyslel si, že by to pro něj mohlo být tak těžké, ani si to nedokázal představit. Jeho charakter se za ty roky několikrát naprosto změnil, dělalo mu to starosti a často se přistihl, jak nad tím přemýšlel víc, než nad tím, co v dané chvíli dělal. Nelíbilo se mu to, ale měl vědět, že to tak bude, že se jen tak se svou rodinou neuvidí, že si často ani pořádně neodpočine, ale i tak se do toho pustil, stál si za tím, že chce dělat hudbu takovou, jakou ji má rád, a potom přišlo pár dalších ran.
Nebylo to jen win, které projeli na plné čáře, ale i Mix&Match, které je vyčerpalo na nejvyšším stupni. Nebyl to jen strach z toho, že ztratí jeden druhého, ale to, že ti noví, kteří za to nemohli, odešli. A potom další věc.
Jsem gay…
Tohle přiznání jim všem létalo hlavou jako listí ve větru na podzim. Nebylo to nijak moc nečekané, i tak to zasáhlo je všechny. Snažili se vypadat, že to pro ně nic neznamená, že to není nic, co by je od něj odpuzovalo, ale dávali si pozor, co před ním dělají, jestli se ho dotýkají, byla to skoro nemoc, se kontrolovat, jak se k němu chovají. Dávali si pozor, jestli mu nedávají nějaké impulzy, aby na ně třeba něco zkusil, jestli se na ně nedívá jinak než doteď, a to byla ta věc, která ho bolela ze všeho nejvíce.
Zklidnil se. Cítil, že je to naprosto jinak, že se to vše jeho přiznáním změnilo. Bylo to všechno pro něj ještě bolestivější, ale hlavní bylo, že ho neopustili, že to vzali. Sice se vyhýbali jistým věcem, ale dalo se to čekat. A co, že už se spolu nesprchují a neprokecají to jako vždy, nebo snad vadí, že se před ním nepřevlékají? Je to kvůli němu, je to něco, co si už zvykli skrývat. Protože i přes tu myšlenku, že tohle všechno dělali předtím, pro ně teď bylo tabu.
Hanbin se podíval na svého hyunga, který se krčil nad stolem s papíry a něco na ně škrtal, opravoval, neustále přepisoval. Takhle všechno kompenzoval, když neplakal po nocích. Potřeboval se vypsat, a nebo ze sebe vybít energii ve fitku.
Všichni si všimli, že už není samý úsměv a dovádění, že ho to všechno bolí. I je to bolelo. Nechtěli, aby se cítil nějak jinak, možná až nechtěně. Chtěli v tom být s ním, ale jejich mood maker se pomalu uzavíral do sebe. Bylo to špatně. Nesměl. Kdo pak bude říkat, že je to v pořádku, smát se až mu oči nebyly vidět, a i přes to dokazovat, jak moc vážně věci okolo skupiny bere.
Slyšel ten těžký povzdech a zavrzání židle, jak se o ni opřel, oči si znaveně mnul a bylo mu opět do breku. Schválně tady s Hanbinem zůstal, aby pracovali, jak byli dohodnutí, protože večery strávené ve studiu společně se svým leadrem byly cenností, kterou i pře to všechno nemohl ztratit. Nechtěl ztratit ani Hanbina jako nejbližšího přítele. To by už jeho dušička nepřežila, srdíčko by prasklo a už by nebyl žádný Bunny.
"Hyung," Oslovil ho Hanbin, aby získal jeho pozornost, když se na něj ale zadívaly dvě unavené oči s nic neříkajícím odleskem, lehce ho zamrazilo. "N-nechceš se jít prospat?" Zeptal se starostlivě. Nechtěl, aby se náhodou zhroutil, jak se to stalo jednou málem i jemu, od té doby naspal opravdu hodně a cítil se lépe. Prostě se o hyunga bál, i tak ale nechtěl, aby se cítil v jejich přítomnosti nechtěný.
Jiwon jen záporně zakroutil hlavou, než se vrátil do předešlé polohy a začal si pročítat text. Dlouho mu to nevydrželo, než se znovu opřel, zaklonil hlavu a koukal do stropu a Hanbin se vrátil zpět k práci, aby se náhodou potom zase přistihl, že myslí na něco, na co nemá.
"Hanbin-ah?" Ozval se po chvilce, kdy jen tak seděl a nohou se odrážel, aby se lehce točil na židli. Měl hlavu plnou myšlenek, někdy smysluplných, někdy jej postrádaly, a hlavně mu bylo znovu do breku. Jeho tělo už si zvyklo, měl co dělat, aby se nerozbrečel už teď.
"Hm?" Mladší zvedl hlavu od sešitu, aby zjistil, co Jiwon chce a znovu se střetli pohledy, tentokrát nevypadal nevypadal jen unaveně, ale i zoufale.
"Obejmeš mě?" Hanbin zbaven všech slov zamrkal jako rozbitá panenka, než si uvědomil, co je po něm žádáno. Nemohl říct ne, aspoň v tomhle případě, když na něj házel takovýto pohled a bavíc Bobbyho objetí byla hřejivá, příjemná a člověk se v nich cítil v bezpečí. Bez meškání vstal a Jiwon ho napodobil, střetli se někde uprostřed místnosti, Hanbin okamžitě stiskl hyunguv pas a Jiwon jej těsně stiskl okolo ramen, naprosto na Hanbinovy vysel, vděčný, že aspoň on se nebojí jeho doteku. Stáli tam potichu v pevném objetí nějakou dobu, než ticho v místnosti prolomil staršího slabý hlas.
"Proč se to tak změnilo?" Zeptal se potichu, pro jistotu si k sobě Hanbina ještě těsněji natiskl, kdyby mu chtěl utéct. Nenáviděl tu nastalou samotu, která ho postihla v tak krátké době, ale tak silně, že by to ne jen tak někdo ustál.
"Nic se nezměnilo." Vydechl ztěžka na odpověď mladší, protože mluvil do Bobbyho ramene. Tiskl ho k sobě pevně, možná až zoufale. Jak to mohl tak dlouhou dobu přehlížet? Nebo spíše s tím nic nedělat… věděl to, a to ho bolelo.
"Ale ano. Nelži." Hanbin si povzdechl a sám se zapřel pevněji do jeho těla. Nemohl nic namítat. Měl svého hyunga rád, ne jako někoho více, ale jako svého kamaráda, se kterým toho už tolik prožili. Zklamání, radost, strach, těžké boje, vždy si po boku a nikdo jim nemohl říct, že je to špatně. "Bojí se mě."
"Nebojí, ani se ti nechtějí vyhýbat. Je to těžké se s tím vyrovnat, ale uvidíš, že to bude zase stejné." Bin se usmál, což starší i přesto nemohl vidět, až moc si užíval toho objetí, které mu Hanbin opětoval, jako by se nic nestalo, jako by se nepřiznal. Stále jako jeho nejlepší kamarád.
Nastala chvíle ticha, nijak tíživá, prostě jen to ticho, kdy nikdo nemusel nic říct, aby ji bylo dobře, aby věděli, že se vlastně nic nezměnilo. Stále to byl jejich Bobby, možná trošku více střelený, gay, ale byl jejich hyung a oni všichni ho měli rádi takového, jaký byl.
"Víš, co ale bolí nejvíc?" Ozval se přesto Jiwon, hlas roztřesený a slabý, jako by se slzy měly brzy dostavit v neukojitelném pláči.
"Um?" Vyzval ho Hanbin, čekajíc, co z něj vypadne. Jiwon se na malý kousek odtáhl, aby viděl do Hanbinových očí.
"Že u tebe stejně nikdy nebudu mít šanci." To už se z jeho očí svezly první slané kapičky slz, nesoucí se sebou i všechnu tu bolest a žal, který v sobě celé dny přechovával. Slovo nikdy ho sráželo do kolen, Nikdy se Hanbina nebude moct dotknout jinak, nikdy mu nebude moc říct, jak moc ho doopravdy má rád a co všechno pro něj znamená… Nikdy mu to neřekne do očí, ačkoli to mladší už asi ví.
Hanbin opět mrkal jako rozbitá panenka, snažíc se pochopit ta slova, jejich význam a pointu celé věty. Myslel to vážně? Opravdu je pro něj víc než prostě kamarád? Vážně se mu ostatní vyhýbali i přes ten fakt, že to právě jeho má rád jinak, ne je?
"Hyung…" Začal tiše a snažil se správně volit slova. Cítil se špatně, že se tohle stalo, že to on ho trápí, ale nechtěl mu to dělat těžké. Vždyť on ho má taky rád, ale v jiném smyslu, než Jiwon jeho.
"Hyung…" Začal tiše a snažil se správně volit slova. Cítil se špatně, že se tohle stalo, že to on ho trápí, ale nechtěl mu to dělat těžké. Vždyť on ho má taky rád, ale v jiném smyslu, než Jiwon jeho.
"Hyung, já tě mám taky rád, ale… ne jako ty mě. Ale to neznamená, že to něco mění." Jiwon chtěl sklopit obličej, možná ho zabořit do Binova ramene, kde by na jeho hanbu neviděl, ale Hanbin ho nenechal. Zlehka uchopil jeho tváře a donutil ho se na něj dívat, aby věděl, že to opravdu myslí vážně.
"Nemůžeme být spolu takhle, ale stále jsem tady, Jiwon-ah… Dobře?" Jiwon už nemohl, nechtěl se dívat do těch upřímných dokonalých, možná trošku mimozemských očí. Miloval je, a nechtěl, aby ho takhle dostávaly. Měnil se díky nim v trosku, vlastně kvůli Binovy celému. Nebylo to fér, neměl s ním takto zacházet!
"Já se nezměnil, ani ty, Jiwon-ah."
|| next

Gratulace, mám zlomené srdce. Chudáček náš malinký Bunny...