Can you hug me?
| iKON | Double B | 1157 slov | [2/3] |
Vy jste si o to řekli! (jako by to neplánovala po zveřejnění první části haha)
Takže… doufám, že už více nebudu lámat srdíčka… a omluvte když tak chybný slovosled a časté opakování myšlenek, už více než týden jsem nucena číst v angličtině, protože na iKON se prostě v češtině dá najít leda tak velký bobino :D

Chtít od toho všeho utéct, byla myšlenka držící se v Jiwonově hlavě už hodně dlouho. Sice se vše zase vrátilo to původních kolejí, ale jistým způsobem i změnilo ještě více, než mohlo kdy předtím. Hanbin se mu věnoval více než komukoli a dodávalo mu to jistý pocit chtěnosti. Cítil se v jeho přítomnosti dobře. Vraceli se spolu pozdě ze studia a znovu do něj brzy vyráželi, dlouhé rozhovory, které vedly častěji, než bylo obvyklé, mu dodávali sebedůvěru, že s ním nic špatně nikdy nebylo, ale taky ho nechávaly pociťovat tu bolest, jenž neměla konce, ani soucitu.
Hanbin byl s ním, dotýkal se ho, objímal ho kdykoli si o to starší jen řekl… Nejbolestivější byl ten fakt, že ho k tomu nutil soucit z odstrčení jeho hyunga, nic jiného v tom nebylo a tohle Jiwon nikdy nechtěl.
Chvíle, kdy se ocitl sám, se celý znovu zcela změnil. Nebyl to ten veselý Bobby létající po studiu jako blázen, smějící se každé hlouposti, překypující dobrou náladou, a sám se bál, že mu to už nikdy nevrátí.
Promnul si bolavé spánky a následovně se zabalil do mikiny. Sedět pozdě v noci na balkóně jejich dormu pro něj bylo uklidňující. Naslouchat věčně rušným ulicím Seoulu a dívat se do prázdného nebe bez hvězd, mu pomáhalo si vyčistit hlavu od bolestivých myšlenek lépe než usedavý pláč v koupelně. To už ho přešlo. Nechtěl se litovat kvůli své odlišnosti, nebylo ani proč plakat, když jej pomalu všichni začali akceptovat, bavili se s ním a neměli problém s jeho existencí, dělali si legraci ze všeho okolo jako předtím, blbli a často se i hravě pošťuchovali.
A kdo mohl za to, že bylo všechno v pořádku, jako by se vymazala ta doba, kdy všichni byli na pochybách? Hanbin. Byl jeho oporou, ale pomalu ho ničil tím nejhorším způsobem. Byl sice tady pro něj, ale jeho city neopětoval a Jiwon si ani nedokázal vybavit, jestli ho někdy něco bolelo víc. Nemělo na to ani odstrčení, když se přiznal, ani to, jak se k němu tu chvíli chovali, jako by neexistoval…Nikdy nepomyslel na to, že by neopětovaná láska bolela v takové míře. Bylo to jako kdyby se mu do srdce zarývaly malé jehly, dlouze a bez přestávky, milimetr po milimetru, drásajíce ne jen jeho tělo, ale i city, jen aby trpěl ještě víc než doteď.
Tiše si povzdechnul a podíval se na černé nebe, připomínajíc mu Hanbinovy oči, často tak prázdné, a přesto svým způsobem veselé. Chtěl by, aby se usmíval víc, aby nebyl tak přepracovaný bylo těžké vidět, že se občas opravdu trápí a nikdo mu nemůže pomoct, pokud si o pomoc neřekne. Jiwonovo přání bylo, aby za ním sám přišel a svěřil se, nemusel by to v sobě potom už dusit… ale byl tady problém, že se toho všeho bál. Bál se zjištění, co by mohly být ty problémy. Jestli jen to, že neustále mají něco na práci, nebo… snad…
Nechtěl nad tím přemýšlet. Myšlenka na to, že by Hanbin odešel, netrávil s ním čas, jen kvůli vlastní lásce, ho nutila chtít začít plakat.
Světla za jeho zády a okny dormu se rozsvítila. Všiml si, že chybí? Spánek ho omrzel už před pár hodinami a byl připravený tady strávit dlouhé chvíle přemýšlení až do rozbřesku, kdy by ho snad mohly opustit poslední síly, a prostě by usnul, ale… asi se mu to nepovede.
"Hyung…" Uslyšel rozespalý, vcelku roztomile znící hlas Hanbina a otočil se za ním s mírným úsměvem. Hanbin byl někdo, kdo i přes svou mužnou stránku, kterou často ukazoval, dokázal oslnit i tou nevinnou a křehkou, jako třeba teď. Ospalý, ve vytahaném tričku, do kterého by se vešel i dvakrát, s nepřítomným pohledem, opírajíce se o rám balkónových dveří. "Proč nespíš?" Odlepil se od dveří, které zaklapl, nejspíš si ani neuvědomil, že to udělal, a posadil se za Bobbym na lavičku, opřel si hlavu o jeho rameno, oči znovu zavřené, nebo spíš je ani neotevřel.
"Nemohl jsem usnout." Odpověděl, hlavu si opírajíc o tu mladšího. Vnímal horkost jeho rozespalého těla, jeho dech a v i tak dost rušném tichu města, mohl pochytit i zvuk pomalu bijícího srdce. Okamžiky, kdy se ocitli sami, se snažil si užít co to jen šlo, ať už to bude bolet více… Jehly se s ním vždy stahovaly, jen aby mohly ublížit ještě více. Mohl by říct, že už si zvykl, přesto se nepoučil.
"Mohl sis lehnout za mnou." Vydechl Bin, netušíc sám, co říká a přitáhl si kolena k hrudníku, opírajíce se o Jiwona celou svou váhou, po touze se zahřát.
"Nemohl," Vydechl Jiwon měkce, sledujíc mladšího ospalé počínání. "Ty víš proč." Dodal po chvilce, a sám napodobil Bina, tisknouc si nohy k hrudníku.
"Hyung…" Hanbin až skoro zakňučel a po očku na staršího koukl, ignorující jeho slova, nebo je snad přeslechnul. "Obejmeš mě? Je mi zima…" Zamručel a nosem se začal mazlit s měkkou mikinou, kterou měl Jiwon na sobě.
Neměl jinou možnost, než poslechnout, Obtočil své ruce kolem mladšího ramen a sám se nechal pevně obejmout kolem pasu. Nenechal by ho umrznout, a dovnitř se mu ještě nechtělo, ačkoli věděl, že si zítra, nebo už dnes, bude za svou nespavost nadávat, ale nemohl za to. Jeho myšlenky byly až moc těžké na urovnání, než aby mohl usnout, a za to občas už Hanbina i proklínal. Proč jen mu to dělal? Nebylo by lepší, kdyby se mu více věnovali ostatní, a Hanbin mu dal prostor se vzpamatovat? Bylo by to vůbec možné? Byl by schopný se prostě držet dál? Vyškrtnou mladšího ze svého denního programu a být s ostatními, bez odůvodnění a dalších slov?
Pohledem sjel na mladšího, usínajíc pod příjemným kolébáním Jiwonova dechu. Ne. Byl to rovnou neuskutečnitelný plán. Jak by mohl? Nebyla by to zrada vůči Binovy?
"Proč mi to děláš?" Frustrace a ztracenost prosycovala Jiwonuv hlas, jako se déšť vsakoval do půdy. Tuhle otázku si kladl často, ačkoli si za vše mohl svým způsobem sám. Kdo by ale odolal? Hanbin byl krásný, mladý, nadaný a hlavně tady. Nebyl od něj nijak daleko, byl blíže, než se komu mohlo zdát, ale stále byl tak nedosažitelným. Jiwon neznal jeho city tak dobře, jak si předtím myslel, ale nevěřil, že by si Hanbin týrání svého hyunga tak užíval. Možná to prostě všechno bylo nevědomky, jako kdyby se nikdy nic nestalo, jako kdyby se mu nevyznal, jako kdyby to nebylo i tak hodně těžké.
Hanbin se tiše zavrtěl vedle Jiwonova boku, spokojeně vydechujíc přebytečný vzduch, s okem pootevřeným a sledující tak ztrápeného Bobbyho. Nebyl si sám jistý, jestli to má říct, ale posledních pár dnů nad tím hodně přemýšlel, a sám byl ztracený ve svých myšlenkách. Snažil se sám si nalhat, že je lepší se k Jiwonovy chovat jako kamarád, a že v tom nic víc není… Ale ten pocit, že Jiwon se s tím zatím celou dobu musel vypořádat sám a nikdo tady pro něj nebyl tak, jak by to mělo správně být, samo to vyplulo na povrch a příjemně hřejivým pocitem u srdce.
"Protože tě mám rád, hyung." Hlesl rozespale, opět oči zavřel a obličej přitiskl někam na Jiwonovu hruď. "Mnohem víc, než si myslíš."

AND CAN I KILL YOU?!
please~?