
I won't fall | B.A.P | BangHim | sad fic | 929 slov |
Helloooo~
Já vím…. já to ani nechtěla psát, ale když… ono tak byla inspirace (Jaera) takže se to samo udělalo. Stále ještě nejsem tak zažitá se slovy a psaním po té dlouhé pauze, takže… mno… omluvte, když se budu opakovat a psát něco stále dokola.
Ale hlavně si to užij Jaerkooo~~~ tak jak byl druhý díl pro hatachi, tak tenhle je pro tebe! Protože jsi mi to připomněla. A já se z toho zbláznila a ještě se omlouvám, že to je kradší a případné chyby, nečetla jsem to po sobě.

Bang svíral Himchanovo štíhlé, křehké a přesto tak dokonale tvarované tělo v něžném sevření. Oba leželi v tichosti, ani by to příjemné ticho nechtěli rušit, natisknutí na sobě, tak jako už dlouho ne. Himchan sebou neustále, po ranním incidentu nechal manipulovat, nebo spíše se svým tělem, nemluvil, jen tiše přemýšlel a nevěříc, tomu, co mu Bang v koupelně řekl. Ta slova ho více zraňovala, ale věděl, že toho měl starší až nad hlavu, sám byl jednou z věcí, proč byl naštvaný na lidi okolo, na společnost, na celý hudební průmysl. Chápal, ale i tak se bál, nechtěl totiž, aby se z něj stal obyčejný hadr. Nechtěl sebou nechat jen tak mávat, jako by byl hračkou, kterou jednoho dne dítě odhodí, ale i tak se poddával jemnostem, kterými ho Bang už od rána zahlcuje. Chtěl se stále cítit milovaná, tak jak tomu bylo před všemi těmi problémy, které nastaly. Chtěl, aby to byl ten Bang, který ho budil letmými polibky na vždy odhaleném krku a rameni, chtěl, aby byl stále tím, který nepotřeboval slova k tomu, aby mu vyznal lásku, protože jen jeden pohled stačil.
Himchan vydechl o trošku prudčeji, než do teď, ve znamení povzdechu. Nechtěl, aby to všechno zmizelo. Ačkoli se staršího jistým způsobem stále bál, nemohl ho prostě jen tak nechat odejít, nebo ho snad poslat pryč, nevěřil, že by tady nebyla ta možnost, aby to byl zase jako Yongguk. Možná byl naivní, ale pokud ho Bang doopravdy miluje, jak říká, bude schopný být zase milující, plný citu a něžností, bez křiku, chápající, vnášejíce Himchanovy úsměv na rty.
Banga mladšího povzdech probral z příjemného pocitu a letmého spánku, do něhož se dostal pomocí Chanova klidného dechu, proto nebylo pochyb, že zbystřil, odhodlán vědět, co se s mladším děje.
Vyzdvihl hlavu, aby viděl z poza mladšího zad na jeho klidný obličej, s pokožkou světlu jako smetana a čistou jako hedvábí. Miloval jeho vzhled, miloval vše okolo něj. Říká se, že láska je slepá, a Bang to mohl potvrdit. Tak slepá, že i přes jeho dokonalost, ho pomalu ničil, stejně jako ostatní chlapce, o které se měl starat a chránit je. Nezvládl to, jen to zhoršil.
Himchan se nepatrně zavrtěl pod dekou, do které je Yongguk zabalil, jen co se už oblečení vrátili z koupelny. Cítil, že i starší se hýbal, a chtěl na něj vidět. Chtěl vědět, co si myslí, nad čím přemýšlí, jestli se cítí v pořádku, zda-li to je takto dobře, protože Himchan to tak cítil. Všechny pocity pomalu zase vyplouvaly na povrch. Nebyla to jen láska, ale i ten původní strach, svírajíc Himchanovo srdíčko v pevném stisku.
Pomalými pohyby se překulil na záda, jelikož to šlo zabalený a co nejblíže k Bangovu tělu, velmi těžko, a zrak upřel na Banguv obličej, jen o něco výše, než byl ten jeho. Bylo na něm vidět, jak je rozespalý, a únavu, se kterou se potýkali všichni, nemohl přehlédnout. Ovšem to, že se na něj Bang něžně usmíval, a prohlížel si Himchanuv světlý obličej, ho uchvátilo. Ten pohled byl dokonalý. Bang vypadal spokojeně, a Chan doufal, že se tak bude znovu cítit taktéž.
Yongguk se opřel o loket, pro lepší polohu, a nepřestával sledovat. Himchan působil mužně, ale přesto byl křehčí než jakákoli dívka. Nebylo to jen proto, že na tom nebyl zrovna dobře, a Bang věděl, že je to jen jeho chyba, ale bylo to i tím, jak se díval. Jeho oči říkaly o něhu, o žádný další křik, nic takového. Bang si všechny jeho chyby vyčítal. Nikdy nechtěl, aby mu bylo ubližováno, protože Him byl jen jeho, dělal si na něj nároky jako partner, ale i jako leader, kamarád, vlastně i rodina. Nebyl si jistý, jestli se ho dokáže vzdát, ať už je osud skupiny zavede kamkoli. Už nechtěl vidět ten smutek v mladšího očích.
Pro Bangovo překvapení, Himchan zvedl dlaň a něžně, snad až s maminkovskou opatrností ji přitiskl na staršího tvář, hladíc ho palcem po líčku, s nepřítomným pohledem. Mohli by takhle zůstat už na vždy, jistým způsobem usmíření a bez tíživých slov. Ani jeden by si nestěžovali. Jen se na sebe dívat, okouzleni tímto momentem.
Bang následoval Himchanův příklad a sám se bříšky prstů mazlil s mladšího tváří. "Jsi nádherný." Pošeptal, než mladšímu věnoval polibek na čelo.
Himchan přivřel oči a snažil se celou svou podstatou cítit Bangovy rty. Vážně nemohl odmítnout něco takového. Když šlo o něžné doteky, na vše zapomínal… ale kolikrát to tady už bylo? Kolikrát se už Bang omlouval, že na něj křičel, a pak to bylo vše nanovo. Pár milých slov a něžných polibků ho dokázaly uspokojit, ale ten křik, který opět následoval, už nechtěl. Věřil, že kdyby udělal něco víc, co by ho probralo, už by nekřičel, ale taky byl rozhodnutý udělat jednu věc, která by mohla změnit úplně všechno.
"Slib, že už to neuděláš." Promluvil konečně po tak dlouhé době Him a nepřestával se na Banga koukat lehce ublíženým pohledem. Yongguk chvilku nevěděl, o čem mluví a úsměv mu zmizel, vyzývajíc Himchana, ať řekne více.
"Že už mi neublížíš." A Bangovy svitlo. Nebylo to tak, že by mu snad ubližovat chtěl, jen se neovládal. Byl vytočený, naštvaný na celý svět, ale ne na Himchana… ten to vše pouze tiše snášel. "Nebo se o to aspoň pokus, protože ještě jednou, a můžeš se se mnou rozloučit." Starší jen překvapeně zamrkal. Nečekal něco takového. Nikdy si ani nemyslel, že by to mohl říct, ale věděl, že to myslí vážně.. Ublížil mu až mockrát, takže se bude muset snažit, aby neodešel.
"Neboj." Vydechl, opět s úsměvem, než věnoval jeden sladký polibek na Himchanova ústa, rozhodnut ho nenechat padnout, ani odejít.

To bylo fakt moc hezké.
A věřim, že se Gukie bude moc snažit, aby Himíka neztratil...