29. listopadu 2015 v 20:31 | Lady Psychotronia
|
wish | 9. díl | 1023 slov | run run run guys... run yeah? |
Hellooooo~
Žijete? Taky slintáte nad novým albem, a že vlastně zase nic nevíme? Já rozhodně ano… a taky jsem se konečně dokopala tohle sepsat, tak doufám, že jsem nezklamala.
A ještě jedna poznámka. Taehyunguv zápisek byl psaný jako první, díl jsem napsala až potom. Tak… jen pro zajímavost :D
See yaaa~
"Nebyl jsem takový vždycky." Podotkl Taehyung a musel zakroužit s pažemi, aby se udržel na patníku, po kterém šel. Proč chodit normálně, když jsou tady patníky a je to větší legrace… Na to slovo skoro už zapomněl, ale s Jiminem se najednou cítil uvolněně, nebylo to žádné trapné ticho jako ve třídě. Hlavní bylo to, že mohl mluvit otevřeně, bez doprovodu ostatních, kteří měli vlastní témata, kterým Tae vždy jen naslouchal. Nebylo to tak, že by se s nimi nechtěl bavit, ale nevěděl, co k tomu všemu nadšenému žvatlání o hrách či filmech říct. Bylo to obtížné, když nic z toho vlastně ani nedělal. Hry přestal hrát tak před rokem a filmy ho už taky zrovna dvakrát nebavily. Dával přednost nočním procházkám a to nejlépe ještě za deštivého počasí. Toulal se rád ulicemi tohoto velkého města
"Byl jsem normální, ale pak se to prostě nějak stalo."
Jimin kráčel vedle mladšího, pozorně naslouchajíc všem jeho slovům a užívajíc si toho hlasu. Taehyung měl krásný hlas. Nebyl písklavý jako mnoha z chlapců a hlavně děvčat v jejich věku, jeho byl mnohem hrubší a ustálený. Jen kdyby mluvil častěji a víc…
"Co se stalo?" Zeptal se a uchopil jednu Taeho dlaň, aby ho stáhl k sobě na pevnou půdu. Už brzy se patník měnil stejně v normální chodník a pak klesal dolů, kde se vše měnilo na kolejiště. Netušil, proč ho Tae zavedl sem, možná ani nepřemýšlel, když sem šel, ale tohle místo svým způsobem působilo klidně a příjemně.
Taehyung pohlédl do Jiminova zvědavého obličeje, napjatý čekáním na odpověď, tak proč neodpovědět? Když už je s nimi v jejich malé skupince, mohl to vědět, ne vše, ale většinu… Jako by to všem kolem nich nebylo jasné.
"Puberta, hormony, deprese." Odůvodnil jednoduše s letmým úsměvem na rtech. "Máme je v rodině. Mamka jimi taky trpěla, ale dospěla z nich." Ani jeden z nich si nevšímali toho faktu, že jdou, ruku v ruce, jako by to byla každodenní normální věc, a nakonec se to i hodilo, když se rozhodl jít mezi vlaky, odkud není jiné cesty, než dojít na jejich konec, nebo je podlézt, což bylo ale velmi nepříjemné.
Jiminovy oči se zableskly v pochopení, proč tomu všemu tak je. Nedokázal si představit, jak moc to všechno musí Taehyunga bolet. Vše bylo jistým způsobem silnější a doráželo to na něj mnohem více, než na normální lidi v jeho věku. Nedovedl si představit, že by musel žít s takovými to problémy, navíc při uvědomění, že se bál jen toho, že by ho odmítli. Už se nebál, a to jen díky skupince podivných lidí, s jejich vlastními problémy, které nikdo skoro ani nevnímal. Nebo se spíš chtěli vyhnout nastávajícím komplikacím?
"Kdy to vlastně začalo?" Ozval se Jimin, když se probral ze svého zamýšlení. Zrovna ho Taehyung zavedl za jeden vlak, stále ho držel za dlaň a vedl vstříc cestě mezi vagóny vlaků s nedohlédnutelným koncem někde až za horizontem.
Taehyung se na něj podíval, aniž by měl v obličeji nějaké jiné emoce, než jistý zájem o staršího otázky.
"Když mi bylo asi čtrnáct, nebo třináct, začal jsem si všímat, že je něco… jinak?" Taehyung se podíval na nebe, přemýšlejíc, jak to všechno říct. Bylo toho hodně, a ani nevěděl, jak pokračovat. Nevěděl, jestli Jimin jeho pocity pochopí tak, jak by měl. Rozhodně nechtěl, aby ho měl za psychopata, který neví, jak nakládat s tak vzácným darem, jako byl život.
"Cítil jsem se prostě jinak. Rychle se mi měnili nálady a byl jsem mnohem citlivější, třeba když jsme dělali blbosti s bratry… Občas se mě něco dotklo více, než by mělo i přecitlivělého člověka. Mamka věděla, co to je. Vzala mě k doktorce a bylo to potvrzené." Jimin netušil, jestli se k tomu vůbec má vyjádřit, nebo po té dlouhé odmlce ještě bude Tae vůbec pokračovat. Chtěl na sebe začít okamžitě nadávat, proč se vůbec ptal, když je to tak těžké a bolestivé téma? Cítil se dost sobecký, jen kvůli potřebě vědět více, o záhadě skrývané za Taeho očima.
"Potom, co jsem začal brát prášky, to bylo fajn… ale stávají se špatné věci, že kterých se nedá jen tak vzpamatovat." Taehyung se jemně usmál směrem k zamračenému šerému nebi, jako kdyby tam snad někoho viděl, někoho, kdo mu v životě chyběl, nebo jako kdyby mu mraky zamračené oblohy přinášely klid v poházených myšlenkách nad svým vlastním zoufalým životem. Celou dobu to vlastně ale byla jednoduchá cesta ke konci, ke kterému se schylovalo až moc rychle.
Starší tiše následoval Taehyungovy kroky, rozmýšlejíc si další otázku. Nevěděl, jak moc zvědavý může být, nechtěl mu nijak blížit, ale zvědavost byla silnější, než si snad jiní mohli představit.
"Jaké špatné věci?" Jimin zvědavě povytáhl obočí, když v tom se na něj mladší podíval. Nebyl to jeho normální prázdný pohled. Bylo v něm něco záludného… Nevěděl, jestli to je obyčejný smutek, nebo je to něco víc. Snad zoufalství? Prosba o pomoc? Nicméně se usmál. Sladce se možná i trošku vesele.
"To se dovíš. Já… nevím, jestli to vůbec dokážu nahlas říct…"
Víc už se Jimin neptal, odvedli jejich konverzaci na jinou stranu, na tu, která nebolela ani jednoho, tu, kterou snad i vedli normální puberťáci jejich věku. Byl to moment, kdy si nevinně hráli na kolejích a dělali hlouposti, byl to i ten čas, kdy se Taehyung bezstarostně smál, jako by neexistoval žádný z jeho problémů, okouzloval smíchem Jimina a ukazoval mu, že je normálním, jen nesmí přemýšlet nad tím, co se stalo… Nesměl se oddávat smutku z předešlých událostí… Nesměl být ani s těmi, kterých se jeho problémy týkaly… Protože Jimin přišel až po tom všem. Jimin ho odvedl z reality… Jimin by ho mohl i zachránit.
Nikdy si nemyslel, že by neměl problém s někým vlastně tak cizím znovu otevřeně mluvit. Už si zvykl, že žije v malém světě, který mu dodával pocit bezpečí, možnost úniku před realitou, která ho i tak trápila a vedla do záhuby dnešní společnosti. Ani nevěřil tomu, že by se mohl někomu takto otevřít, říct mu o své minulosti, ale stejně největší důvod svého smutku vynechat. Chlapec na něco takového nebyl připravený, ani nevěděl, jak by to vzal. Nechtěl od něj lítost, chtěl tak jako vždy utéct od reality.
Slintám jak pes už zas. Nad novým albem i nad tímhle dílem. Už jsem začínala mít stroch že s touhle povídkou sekneš. Těším se na další díl a doufám že ho napíšeš co nejdřív.