Can you hug me?
| iKON | Double B | 1302 slov | [3/3] |
lol
chtěla jsem to tu dát už před měsícem, ale třikrát jsem to přepisovala… a víte co z toho nakonec je? Sračka jako vždycky. Vím, že za ten konec mě bude nemálo lidí vraždit, stejně jako za celý díl, přemýšlela jsem nad epilogem, ale asi bych to dojebala ještě víc… haha taková jsem já hodná že je týrám (můžeš za to i ty, muži! To spolu je týráme! :D)
Takže… asi čus?

Nemohl z hlavy vytěsnit ty každodenně nově nabyté vzpomínky na Hanbina. Jak si myslel, Hanbin si na to, co mu řekl v tu noc, kdy za ním přišel na balkón, ani v nejmenším nevzpomínal. Možná to bylo tak i dobře, ale nezodpovězená otázka, jak moc ho ve skutečnosti má rád, ho tížila víc, než myšlenky, že vše je jen ze soucitu, teď měl aspoň tu jistotu, že je to jinak, tak, jak si to vlastně celou dobu přál.
Zadní dveře budovy se otevřely s velkým rázem. Bylo to to naštvané prásknutí, které většinou dělal sám Hanbin, ale teď to byl Jiwon, který byl naštvaný, nebyl si ale jistý, jestli sám na sebe, nebo na něj. Byl neustále zmatený a nevěděl, co si myslet. To Hanbinovo flirtování, nebo si aspoň myslel, že to tak je, ho vytáčelo na nejvyšší. Neměl sice právo si a Hanbina dělat nějaké nároky, to ne, a byl si toho vědom, ale už tak předtím několikrát zraněné srdíčko ho s tím pohledem na ně bolelo.
"Hyung?" Ozvalo se za ním, zrovna v ten moment, když kopal do nějaké plechovky, a chtěl si to vybít i na těch krabicích, které se povalovaly na zemi, vybízející se mu k tomu, zbavit se jeho bolesti, zlosti, zoufalství a mnoha dalším záporným pocitům, které v tento moment prostupovaly jeho tělem, jako jed po uštknutí jedovatým hadem. Jiwon ho nechtěl vidět v téhle náladě, mohl by udělat něco, čeho by později litoval, ne-li už celý život.
"Pojď zpátky." Zbrkle se za hlasem otočil, Hanbina v něm poznal hned. Teď to byl on, kdo vypadal jako nakopnuté štěně, které potřebuje pohladit, ale Jiwon tohle nechtěl dopustit. Nechtěl sebou nechat zametat jako s koštětem, nechtěl být ten hadr, do které by si mohl kdokoli ještě více kopnout.
"A dělat ze sebe ještě většího vola?!" Rozkřikl se přes ulici, kde stáli jen oni dva. Ani by se sem nejspíš nikdo neodvážil, tahle ulička byla opravdu zapadlá, ačkoli byla jen za jejich dormem. Bylo tady soukromí, a Jiwon, když už si odvykl chodit se vybít ze svých pocitů na balkón, chodil sem a vypadalo to tak, že si bude muset najít jiné místo. "Ne díky!"
"Jiwon-ah," Začal Hanbin znovu, už pevnějším tónem v hlase a rozešel se za ním. Neměl rád tohohle rozhozeného nevrlého a emocionálně nestabilního Jiwona. Snažil se, opravdu hodně, aby se cítil mezi nimi dobře, jako kdyby žádný problém nebyl, ale nevěděl, jestli si toho Jiwon nebyl schopný všimnout, nebo to prostě nechtěl.
"Říkám, pojď zpátky." Chytil ho za rameno a trhl směrem k sobě, aby mu mohl věnovat jeden vyčítavý pohled.
"A já říkám ne." Vysmekl se starší s podrážděným zavrčením a poodstoupil. Hádat se s Hanbinem byla poslední věc, kterou teď chtěl. Potřeboval si pročistit hlavu, na chvilku vydechnout a nechat myšlenky prostě odletět někam daleko.
"Co máš za problém, Jiwone?" Vyštěkl mladší z dvojice směrem k Jiwonovým zádům, když se snažil z uličky odejít, neznámo kam. Jiwon se pomalu otočil, přemýšlíc, jestli by to měl opravdu říct. Měl několik vážných problémů, a ty další, menší, ale stejně tíživé jako všechny, ani nepočítal.
"Můj problém? Můj problém jsi ty! A víš co? Je toho víc! Možná jsi leader, ale nejsi jediný, kdo má všeho nad hlavu!"" Znovu na odchodu, za ním Hanbin jen zmateně mrkal. Jak mohl takhle věčně bezstarostný kluk prostě vybuchnout vzteky? Byl u něj zvyklý na tichý pláč, ale vztekna něm tak často neviděl, možná ani pořádně neznal. Neměl šanci ho poznat. Jiwon byl pohodář, moc věcí ho rozhodit nedokázalo, tak co se stalo, že se chová takhle? Bylo mu jasné, že všechno z té doby, kdy byl Jiwon více, než osamělý, ještě všechny věci nezmizely.
"Tak se svěř! Od čeho tady jsme? Já, Jinan-hyung, všichni!" Zavolal za ním Hanbin, s lehce zoufalým hlasem. Už nevěděl, co by měl udělat víc. Věnoval se mu, snažil se, aby se cítil dobře, ale dokáže to Jiwon ještě někdy ocenit? Co mu může neustále tak vadit nebo zraňovat, v tom horším případě.
Jiwon se zastavil uprostřed chůze, a kysele odfrkl. Nevěděl, jak se má teď přesně cítit nebo ještě horší bylo to, jak se k němu má chovat. Nebylo to očividné? Vždyť už se mu i několikrát svěřil, ale Hanbin na to asi nebyl dostatečně telpej, aby tohle pochopil. Nebo moc panic.
Rozhořčeně se na Bina otočil a časoval ho jedním naštvaným, přesto bolestivým pohledem. Nemělo cenu na něj křičet, či se vztekat. Hanbin byl Hanbin, jednou se choval nepříčetně, občas byl zase sluníčko.
"Já už jsem se ti svěřil, Hanbine." Hleděl na mladšího, jak mu ve vteřině sklaplo a zamrzl na místě. "A co jsi ty udělal?" Doufal, že to konečně Hanbinovy začne docházet. Už to trvalo strašně dlouho… Byl na něj milý, ale to bylo v posledních pár dnech tak všechno. V poslední době mu to všechno připadalo, jako kdyby ho chtěl svým chováním spíš zničit, než zachránit. "Jen jsi mi ještě víc ublížil."
Jiwonuv hlas se uklidnil, ale začal se pomalu třást nad rozhořčeností z vlastních pocitů. Miloval Hanbina, byl si tím jistý od té chvíle, kdy nefantazíroval jen nad typy mužů, kteří ho přitahovali, ale postava, která u něj dominovala a objevovala se všude byl Hanbin. Nebylo to jen tak. Jiwonovy přirostl k srdci už předtím, než snad znal sám sebe, byl pro něj přítelem, drželi pospolu celou dobu, ve výsledku se tohle vlastně dalo očekávat, protože kdo jiný by mohl být tím, do kterého by se zamiloval? S nikým jiným netrávil tolik času, bylo to i nemožné, kdo by hlavně vystál Hanbinovy nálady?
"Celou tu dobu mi dáváš falešné naděje." Musel to konečně všechno říct, držel to v sobě tak dlouho, jako várku hořkých slz. Teď mu bylo celkem jedno, jak moc se to mezi nimi zase změní… možná by to mohlo být lepší, když se prostě kolem sebe nebudou tak moc motat…
"Falešné?" Udivil se Hanbin. Byl si vědom, že by nějaké naděje vůbec dával. Vždyť se prostě jen snažil pro něj být dobrým přítelem, snažil se možná i o to, aby se cítil v jeho přítomnosti nejlépe.
"Ano, Bin-ah. Falešné naděje." Zopakoval mu to Jiwon pro jistotu. "Ty možná nevíš, jaké to je. Nevíš jak to bolí, když je člověk špatně zamilovaný." Jiwon měl co dělat, aby se před Hanbinem jednou zase nerozbrečel, ale musel znát pravdu. "Ty jsi totiž ani zamilovaný ještě nebyl." Dívali se sobě navzájem do očí. Jedny byly až moc překvapené a nechápavé, ty druhé zlomené celou tou situací. "Všechna láska není šťastná, víš?"
Bobby se ještě jednou hořce usmál a zadíval se do země. Nemohl se dívat na mladšího zmatení. Samozřejmě že nic nechápal, prostě to nezažil. Jak by mohl? Vždyť od útlého věku jen pracoval.
"Víš… na tom balkóně jsi i řekl, že mě máš rád víc, než si myslím. Ale já nevím, co si mám myslet." Jen jednou se na Hanbina podíval, než vzhlédl vzhůru, aby slzy v jeho očích nepřetekly.
Hanbin si nebyl jistý, jestli by k tomu měl něco říct, snad ani nevěděl co. Jiwon ho zbavil všech slov, bolest, která z něj sršela všude kolem ho ničila. Nedovedl si ani sám odpovědět na Bobbyho slova. Neměl jak. Vážně nic než rodičovskou lásku nezažil, a i ta z jedné strany selhala, nemohl to všechno vědět, ale mohl se snažit to pochopit.
Hanibn se pár kroky dostal k Jiwonovy, který už více nemohl zadržovat slzy. Nebyl si jistý, co dělá, nebo co by měl udělat, byl ztracený, a po dlouhé době nejednal hlavou, ale impulsivně. Bylo mu jedno, jestli ho Jiwon odstrčí, ale spoléhal na to, že ho má až moc rád, na to aby udělal, když se k němu přitáhl pro objetí.
"Co kdyby jsi zase jednou přestal myslet?" Zeptal se rozhodně, načež ruku přiložil na staršího zátylek a přitáhl si ho do neohrabaného roztřeseného polibku. Neměl se ani za co stydět, byl přeci jeho první, ne?
previous ||

Můžu tě zabít prosím *-*