
wish | 10. díl | 1057 slov | laaaaaa-la-la-laaaaaaaa idk hah |
helloooooo~ já vím... trvalo mi to... ale začala jsem to psát už 6. prosince, tak tichučko, ano?
A taky... heh... víte, že se to strašně podobá té bts triologii? A to jsem měla celé story naplánované předtím, než ně vůbec vyšlo... takže podobnost je šistě náhodná, nebo mi korejci fakt vidí do hlavy a kradou mi nápady... i hate you gyus srslly...
i tak... užíjte si to? Asi? A omluvte mou neschopnost lol

Tichý dech byl doprovázen šustivými zvuky peřiny a klapáním kapek deště na parapet okna, stále spícího mladíka. Nebylo to nic neobvyklého, v této době pršelo opravdu často a nikdo s tím nebyl schopný nic udělat. Jen to podtrhovalo jak moc zničený celý svět je, jak zkažený a prolhaný, bez kapky slitování a milosti nad lidmi samotnýmy.
"Umm…" Letmé zamručení mladíka, jehož tělo bezvládně leželo na prostorné posteli, prolnulo tichost pokoje a tím i přerušilo ten nádech ospalé atmosféry. Taehyung se ale z cela neprobudil, stále se ztrácel ve svých snách, v nichž našel aspoň na malou chvíli útěchu a klid.
Jeho spánek byl bezesný, dával mu pocit toho, že je snad mrtvý, ale pokaždé, když ho ráno probudil protivný budík, vše se sesypalo na jeho bedra, jako kamenní po otřesu v dolech. Pomalu ho zabíjely vlastní myšlenky, problémy, a prostředí, ve kterém se nacházel. Bylo tam tolik vzpomínek, které se táhly s každým jeho blízkým, ať už to byl Yoongi, nebo Namjoon, Jungkookie, Baekhyun… jediný, u kterého cítil útěchu, se kterým mohl utéct od všeho toho spatného, jen co se od něj vzdálí na pár kroků, byl Jimin…
Klid pokoje a Taehyunguv spánek přerušil právě budík, který se rozezvonil přes celý pokoj. Tae nespokojeně rozlepil ospalé oči, jejichž lesk nebyl ten normální, zamlžený pod nátlakem prášků a jeho vlastních záporných citů. To prvotní probuzení, když si ještě pořádně neuvědomoval svou vlastní osobu, bylo pro něj magické. Nebylo nic, co ho trápilo, snad jen ten budík, zvonící na jeho bílém nočním stolku. Tím to kouzlo probuzení končilo. Teď, když už nahrabal telefon a vypnul otravné zvonění věděl kdo je, a co ho opět čeká v tak zbytečně bolestivém dnu, plném stejných věcí a nepříjemností, které zažívám už víc jak půl roku.
Pohodil telefon vedle sebe na matraci a promnul si ospalé oči. Pomalu na něj vše začalo doléhat, nebo spíš celkově padat. Vybavoval si, co se v uplynulém roce stalo, co všechno se ještě mohlo stát, kdyby u něj v tu chvíli někdo nebyl dříve, než by si něco doopravdy udělal. Vyčítal si to, nechtěl být tak slabým, ale věci se děly samovolně, nebyla to jeho chyba, že nebyl tak silný jako všichni okolo něj. Bylo to těžké, i pro ně… vystát to všechno, hlavně jeho.
Rozhlédl se po pokoji, který nabíral barvu šedé, snad až modré, díky dešti, který se nestihl utišit, za tu dobu, co se Taehyung probíral z konejšivého spánku, co se vrátil do reality. Nebylo to pro něj útěchou, spíš mu to vše ještě více připomínalo, jeho smutek, jeho problémy… Na rozdíl od včerejšího dne, který strávil s Jiminem, nestarající se o to, co ho trápilo, se teď cítil, jako by uvnitř znovu umíral.
Roztřeseně se posadil, s myšlenkami na včerejšek… Byly tak uklidňující. Včera se přesvědčil, že se za tu dobu, kdy dával přednost slzám a pohledu, ve kterých se mnohdy nedaly vyčíst žádné emoce, stále dokáže smát. Byla to pro něj změna… nesmál se. Nikdy se teď nesmál. Věci, které se staly, až moc bolely… Nechtěl být takový, ale měl snad na vybranou?
Opět si vzal do dlaní telefon, a odblokoval obrazovku. Chtěl se přesvědčit, že Jimin vážně udělal to, co včera udělal. V záchvatu dobré nálady mu vzal telefon, a začal je spolu nadšeně fotit. Nemohl si nechat utéct ty momenty, kdy se Tae smál, chtěl je zvěčnit, a nakonec mu jednu z těch fotografií umístil na tapetu. Taehyung to stále nechápal… Jak na něj jeden člověk, může mít takový vliv? Jak jej tahle skoro neznámá osoba dokázala rozesmát, aniž by si to sám uvědomil? Byl to snad zázrak?
Tiše se a svůj telefon usmál, než se konečně vykopal z postele, aby se připravil do nového dne. Dnes mu to obzvlášť trvalo. Hlavu měl plnou zmatených myšlenek, které ho nenechaly vydechnout. Byl jimi zahlcen, neuvědomoval si ani, že jeho tělo, nezávisle na nevnímající mysli, dělalo automaticky jeho ranní rutinu, ani se nepozastavoval nad tím, že si připravil přesně ty věci, které dnes potřeboval, ani nezaznamenal, že přestalo pršet, a slunce prozářilo předtím tak zamračenou oblohu, pomalu si to uvědomil, až vyšel z domu. V tu chvíli se ze svého zamyšlení celkem i probudil, a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Celkem ho překvapilo, jak se objevil před svým domem, nachystaný, v čas, kdy opravdu vychází z domu, ale nakonec bez dalších rozmýšlení šel směrem do školy, která nebyla nijak moc daleko, ale také zrovna ne blízko. Rád se procházel, miloval chodit s hlavou v oblacích, bez větších problémů prostě vypustit problémy světa, a procházet se známými ulicemi. Jak uvolňující…
Vždy cestou ztratil pojem o čase, ale vždy přišel do školy dřív. Jen když uviděl skupinku svých přátel, vše se mu opět vybavilo, ta bolest, ten smutek… ale oni vypadali vyrovnaní… už dávno se přes to přenesli, nebo to možná bylo tím, že o jistých věcech se nemluvilo. Nechtěli na to vzpomínat, a Taehyung to chápal. Některé vzpomínky by nejradši zničil, možná by pak mohl být normálním, nebo možná takovým, jaký byl předtím.
Tiché pozdravy, krátké objetí, tak jako každé ráno, byl to jejich stereotyp. Byli přátelé, neopouštěli se, byly ještě semknutější než kdy předtím, ale někdo tady chyběl… bylo jich víc, ale teď tady Taehyungovy nejvíce chyběla jedna osoba… Ta, ke které se ty bolestivé okamžiky v jeho životě, nijak nevázaly.
Nikdy nepřimýšlel nad věcmi takhle. Nikdy ani nechtěl pomyslet na to, že démony v jeho životě, by mohli být jeho nejbližší… Ale nejspíše tomu tak bylo. S nimi cítil smutek… cítil se s nimi dobře, byli tady vždy pro něj, ale stejně tak jako tak, měli co odčinění s tím špatným co se mu stalo. Ale jak by se jim snad mohl vyhnout, když je celým srdcem miloval? Ani kdyby chtěl, nemohl je ze svého světa, ba i srdce prostě vyškrtnout.
Taehyung vzhlédl od svého deníku, když společně se zvoněním do třídy přišli i poslední opozdilci, mezi nimiž byl i Jimin. Nebál by se ho nazvat svým sluncem, které zářilo mezi mraky, a jeho úsměv, který v Taeho líčkách vyvolal nádech růžové barvy, když se sám musel usmát.
"Ahoj." Vydechl rychle Jimin, když si sedal a ve spěchu vytáhl věci na lavici. Taehyung mu jen věnoval vroucný, nefalšovaný úsměv, kterým Jimina obdařil.
Nikdy si nedovedl představit, že jen jedna osoba, v něm může vyvolat tolik kladných emocí, které v něm nedokázaly vyvolat čtyři lidé za poslední rok.

Mezi Taem a Jiminem se začíná vytvářet jakési pouto, které jistě pak snad přejde v něco hlubšího...
Jinak hezký díl...