
We've become lovers | #05 [i waited] | 2357 slov | pu&lu collab | double b |
Cítím se provinile, že jste čekali deset dní… sorry T~T
Ale… aspoň je to o mnoho delší díl než obvykle… a taky začíná drama…
nemám to opravené ale snažila jsem se! snaha se cení!!
Puku/Bobby - norm.

Ani mě nepřekvapilo, jak moc hlasitý byl, když se udělal a opustil mě z tohoto světa, když se snažil vydýchat orgasmus. Už vidím ty dvojsmyslné narážky ráno, nebo snad už i teď. Pokud slyšíme bouchání na zeď, je to June, osobní návštěva pravděpodobně Chanwoo nebo Yunhyeong, bude sranda, pokud by přišel maknae.
Usmál jsem se do jeho obličeje a očima následovně prozkoumal spermatem potřísněné bříško. Tohohle by se dalo dobře využít, dokonce i toho, že je zatím tak mimo.
Naslinil jsem vlastní ukazováček, pohodlněji se posadil a nohy mu roztáhl co nejvíce to šlo, čistě pro pohodlí nás obou a prstem přejel přes zvrásčenou kůži jeho konečníku.
V první chvíli jsem ani nereagoval na jakýkoliv jeho dotek, když jsem jen hlasitě oddechoval. Teprve v moment, kdy jsem trochu procitl, upřel jsem k němu pohled a pokusil se něco říct, ale hlas mi vypověděl službu a bylo slyšet jen jakési zachraptění. Sevřel jsem rty k sobě, sleduje jeho ruku u svého vstupu, když jsem jeho prstu sám vyšel vstříc stále omámen orgasmem.
Při jeho reakci jsem musel prst stáhnout o něco dál, jak bouřlivě odpovídal na vše, co jsem se chystal udělat. Bylo to nezvyklé, nevěděl jsem, jestli mu to neublíží, ale také už jsem sám nechtěl čekat na dlouho očekávanou slast z přírazů do jeho vybízejícího se se těla. Neodolal jsem a párkrát po jeho konečníku škádlivě přejel prstem a po odpovědi steny a zamrvením se na matraci, jsem nechal prst zmizet uvnitř jeho těla. Tak… úzký…
Snad bych i zasténal, kdybych mohl, ale namísto toho pouze naprázdno otvírám ústa, pociťuje jeho prst uvnitř sebe. Sleduju jeho výraz a v jednu chvíli se sám kolem něj silněji stáhnu a pohnu boky, s tichým zamručením. Slast je v tu chvíli jedna z hlavních priorit, které hledám, když se sám narazím na celý jeho prst a zakloním hlavu.
Už jen to, jak šíleně se stáhl okolo mého prstu, bylo neskutečné. Byl tak povolný, nikdy se to nestávalo a bylo to až jistým způsobem neuvěřitelné, dokonalé… Vycházel mi vstříc a vše šlo jednodušeji, byl uvolněný a připraven přijmout vše, co jen budu chtít… Ale, ačkoli chci jeho, chci i to, aby on vedl jistou část hry, ne jen já.
Postřehnu ten pohled, když se nadzvednu pomalu do sedu a donutím ho vyjít ze mě. Jen pomalu mu obejmu krk, když se k němu přitáhnu a natisknu se k němu. Vlastní únava a nával adrenalinu byl vyčerpávající a já nebyl schopen se pořádně soustředit. Nebly jsem si jistý, co dělat. Vůbec jsem nevěděl, co mám v příští chvíli udělat, co mě ještě víc mátlo. Snad i frustrovalo zároveň s tím, co se stalo ve studiu. Chtěl jsem se uvolnit a podle všeho jsem hrál až příliš…
Přitáhl jsem si ho za pas blíže k sobě a sám se s ním posadil. Byl jsem rád, že se sám posadil a obtočil mi nohy kolem pasu. Stále vypadal omámeně a tak nějak vláčně. Miloval jsem tuhle jeho stránku, kdy se nesnaží si na nic hrát, a jen prostě je. Věnoval jsem mu jeden možná až moc zamilovaně vypadající úsměv, ale co si budeme nalhávat, a za zátylek si ho přitáhl do polibku. Něžného a vše říkajícího, protože tohle je něco, co oba potřebujeme.
"Jiwone..." zamumlám tiše do polibku, když se po chvíli váhání rozhodnu ukončit to. "Mohl bys....mohl by ses postarat o kluky na pár dní?" hlesnu téměř neslyšně, když schovám tvář v ohbí jeho krku. Chtěl jsem se zeptat ráno, ale jistá nutnost říct to teď, stále přetrvávala přes celou tu dobu. Zase jsem zkazil situaci, kdy mělo být všechno skvělé. Pokaždé to tak bylo…
V tu chvíli se mé oči rozšířily na Evropskou velikost z toho šoku, co že to po mě vlastně chtěl. I když se mu moc nechtělo, donutil jsem ho zvednout hlav a podívat se na mě. Jeho oči byly opět neuvěřitelně prázdné, už ne zamlžené vzrušením a chtíčem… Prostě prázdné, ustarané a možná se v tuhle chvíli i bál.
"Stalo se něco, Bin-ah?" Zeptal jsem se, stále vyděšen z toho, co všechno se z jeho očí právě dalo vyčíst, a konejšivě ho začal hladit po zádech s tím, že jsem nevěděl, jestli více uklidňuji sebe, nebo jeho.
"Jen potřebuju jet domů, rodiče na tom teď nejsou nejlépe a nechci je nechávat samotné." mluvil jsem vlastně pravdu, když se tak nad tím zamyslím. A i přesto jak pravdivá má slova byla, chtěl jsem jet úplně jinam. Věděl jsem, co se může stát. Co se kvůli mé hloupé potřebě na den, dva uniknout, může stát. Ale potřeboval jsem to. Alespoň na chvíli být jinde. Musel jsem se uklidnit, vždycky to tak bylo. Tenhle tlak nešlo vydržet věčně. Ale kdybych snad nadále uvolňoval se po troškách, možná by to bylo lepší…
Zmateně jsem zamrkal. Nikdy nic neřekl tak rychle a bez přemlouvání. Možná ale byla jen opravdu vážná situace, nebo mi začal věřit, poslední možnost byla sice nejbizarnější, ale taky možná. Lhal.
Nechtěl jsem to z něj ž víc tahat, nikdy nerad mluvil o svých pocitech a akceptovat ty ostatních pro něj byla mnohdy tady hodně těžké, ale i přesto jsem to všechno chápal.
"To zvládnu," Přikývl jsem, ale pak si vzpomněl na naši divu Juneho… "možná…"
Věnoval jsem mu polibek na čelo a usmál se smířený s myšlenko, že víc už toho dneska asi nebude.
"Díky." šeptnu klidně, když se lehce nadzvednu a otřu o jeho tvrdost. Bylo mi jedno, co předtím říkal o tom, že něco takového nechce. Už mě stejně roztáhl, tak v tom prakticky žádný problém neměl být, když jsem uchopil jeho chloubu a navedl si ji na vstup. Tichý sten jako jediný vyšel z mých úst, když jsem mu stisknul ramena a začal pomalu dosedat.
Naprázdno jsem otevřel pusu a přemáhal chuť mu začít nadávat, co to právě teď dělá. Ruce ze zad jsem přesunul k jeho pozadí a musel aspoň zpomalit to, jak rychle se snažil dosednout.
"Ty jsi-" Od sekl jsem nebezpečně a zaklonil hlavu, když mě ještě naschvál sevřel a díky tomu mi unikl i tichý sten. "Masochista… a blázen." Vydechl jsem se podíval se do jeho očí, ve kterých byly jiskřičky něčeho, co jsem nedokázal rozeznat. Ale byly nebezpečné, to šlo poznat hned.
"Chci se ti odvděčit...a navíc by to nebylo fér..." hlesl jsem tiše mručivě, když jsem se k němu přitiskl blíž a rty sklouznul po jeho krku ve snaze trochu odvést vlastní pozornost od pálení v konečníku. "Jiwon-ah..." zasténal jsem na oko spokojeně snad abych ho uklidnil, když jsem dosedl úplně.
Utekl mi další sten, když dosedl úplně na doraz a jeho vlastní zasténání to ještě celé více podbarvilo, ale šlo poznat, že ho to bolí. Ani mě to nebylo nejpříjemnější, na sucho, nijak zvlhčené… Vážně je asi sdms, jinak si to nedokážu vysvětlit. Asi si to neuvědomoval, ale jeho celé tělo se třepalo a ze rtů na mém krku vycházel roztřesený dech. Zamaskovat tohle m moc teda nevyšlo.
Nechtěl jsem m způsobovat větší bolest, ale přesto jsem jeho boky nadzvedl, i přes jeho neochotu a hodil jsem po něm nehezký pohled. Asi si to uvědomil, podle toho, jak se koukal, ale nechal se položit na postel téměř bez protestů a mě nechal dělat to, co jsem chtěl dělat ž i před tím.
Schovávat jisté věci v dormu bylo opravdu skoro až nemožné, hlavně když tady kolem šmejdí zvědavci, přesto skrýš na lubrikant neobjevil ani Jinan-hyung, který ho občas potřebuje i častěji. Honosné množství jsem nanesl na své vzrušení i na Hanbina a spokojeně se mrvil.
"Takhle to bude lepší." Přislíbil jsem, a začal do něj sám, mnohem opatrněji pronikat.
Vlastní třas jsem si uvědomil až po chvíli. Chtěl jsem snad něco říct, když mě povalil do peřin, ale nakonec jsem mlčel a nechal ho pokračovat. Byl to vážně pitomý nápad, myslet, si, že tohle pomůže jako odreagování. Akorát jsem ho do toho zatáhl....
Podebral jsem jeho nohy pod koleny a nastavil si ho do mnohem lepší polohy. I to, jak na mě předtím dosedal z kleku byla pitomost. Vážně musel být zoufalý, jak moc to všechno chtěl spěchat. Mohl si ale uvědomit, že já tady nejsem proto, aby sám sebe trápil, ale abych mu pomáhal.
Jen co se mu obličej trošku stáhl a vypadal, že je mu to nepříjemné, zpomalil jsem a starostlivě na něj kouknul.
"Dobrý?"
Přikývnul jsem lehce, když se zeptal. Nechápal jsem ho. Jak mohl být takový i po tom co jsem řekl a udělal? Bylo to uhozené...a já měl jakousi podvědomou potřebu odvděčit se mu až už by to bylo cokoliv. "Jiwon-ah..." hlesl jsem jeho jméno, a natáhl ruce k jeho ramenům v pokusu stáhnou si ho o něco blíž.
Měl jsem štěstí, nebo možná spíš Hanbin, že byl dostatečně ohebný, abych se k němu sehnul, ruce stále pod jeho koleny, tak jak po mě chtěl a ještě jsem zvládl úplně dorazit až po kořen do jeho těla. Sklonil jsem hlavu jeho k hrudníku a snažil se jeho těsnost podruhé za dnešek rozdýchat. Bylo to něco dokonalého a měl jsem problém ihned nezačít přirážet, ale musel si pořádně zvyknout. Neodpustil bych si, kdyby ho to bolelo ještě víc.
Objal jsem mu krk a ani s nesnažil ho políbit. Byla to spíš potřeba, aby byl u mě a přesto nemohl vidět mou tvář. Kdy si budu ochotný přiznat, že nesnáším, když se na mě u toho dívá. Nedokázal jsem si na to nikdy zvyknout a ani jsem nevěděl důvod. Prostě jsem se cítil nepříjemně. "Už můžeš..."
Po jeho slovním svolení jsem se od něj pokusil trošku se odtáhnout, ale nenechal mě, a to mi trošku znemožnilo přirazit, nebyl bych to já, kdybych se ale i tak trošku poodtáhnul, ne sice tak moc, protože se mě nepouštěl a mučivě pomalu přirazil, až to bylo nesnesitelně vzrušivé i pro mě. Hlava mi spadla někam na jeho hrudník a tiše jsem do něj zasténal. Ne… na jeho úzkost se prostě nedá jen tak zvyknout.
Pousmál jsem se nad jeho snahou, když jsem mu prohrábl vlasy a vzápětí ho propustil. Sám sem se lehce odtáhl a přirazil proti němu sleduje jeho výraz. A v tu chvíli jsem ani neodolal a bez přemýšlení se okolo něj silně až mučivě stáhl ještě víc. Možná jsem přece jenom v tomhle ohledu sadista.
Po tom, co jeho stisk povolil jsem se konečně mohl bez jediného problém narovnat a žít si pohled na jeho tělo. Vždycky jsem se ptal, jak může vypadat prostě takhle dobře, ať už se děje cokoli, jak mě může mučit nádherou svého těla, ačkoli ji sám neviděl a stále se snažil změnit tak nádherné tělo.
To pekelně stažení okolo mě donutilo se zase skácet hlavou na jeho hrudník a dneska konečně naplno zasténat. Tohle od něj nebylo pěkné. Mučení nebylo v plánu!
Pozvedl jsem hlavu k němu a podíval se mu ztraceně do očí. "Tohle nebylo pěkný…"
"Myslím, že tvůj hlas s tebou nesouhlasí...!" zasmál jsem se spokojeně a roztáhl nohy co nejvíc to šlo, když jsem mu je obmotal okolo těla přitáhl se co nejtěsněji to šlo s hrdelním stenem. Bylo zábavné vědět, jak na mě reagujje a já toho hodlal zneužít jak nejvíc jen bylo možné.
Protočil jsem nad ním oči. Věděl, jak jsem to myslel, ale stejně nepřestane provokovat… Jak jinak. Nebyl by to můj Hanbin. Vycházeli jsme si oba dva vstříc naším přírazům a naštěstí jsem to nebyl já, kdo vyhrával v hlasovém projevu a aby nebyl jen on ta potvora tady, rukou, mezi našimi těly jsem ho začal znovu zpracovávat. Strach o jeho hlasivky jsem zatím moc neměl.
Bolest v krku začínala být nesnesitelná, když sem nakonec ústa otvíral naprázdno. Rozhodně teď bylo poznat, jaký je rozdíl mezi mnou a Jinanem v hlasovém projevu. On byl vokál, jemu to nevadilo, ale já věděl, že zítra ráno nebudu most promluvit ani slovo. Aneb když se člověk neumí ovládat…
Cítil jsem, že ž to nebude trvat tak dlouho, a podle toho, jak se Hanbin zmítal na posteli v slasti, pro něj taky ne. Přírazy nás obou se začaly stávat mnohem agresivnější a chtivější… zítra ráno mě za to nejspíše pak sežere za živa, ale pořád tady byl ten fakt, že to on na to šel nakonec tak hrr. Honil jsem ho ve stejném rytmu s přírazy a neodpustil jsem si hladit jeho bříško rukou.
Tlak na břiše i přesto jak nepatrný byl, mě nutil k většímu zmítání než dosud. To mi nemůže alespoň jedno z citlivých míst nechat na pokoji? Alespoň teď? Nechtěně se stáhnu možná až příliš, když přirazí po kořen a zvrátím hlavu. Vím že s takovým tempem to sotva vydržím jen pár minut.
Nedostatek času a frustrace společně s tím, jak dlouho tohle všechno už trvalo, dělalo své a já byl pomalu u konce svých limitů, stejně jako Hanbin. Jediné, co jsem dokázala ještě dělat bylo ho políbit, s čímž jsem ztišil i všechny naše steny (ačkoli Hanbinovy hlasivky to vzdaly před už nějakou tou dobou, ale přesto, kdyby se tam ještě nějaké našly), a konečně jsem se po té době uvolnil společně s očekávanou vlnou orgasmu, prodlužovanou letmými přírazy z posledního zbytku energie.
I přes fakt, že jsem už dnes jednou vyvrcholil, vím, že to nebude trvat dlouho a udělám se znovu. Bylo téměř překvapující, že on byl první. Co jsem si pamatoval většinou jsem to byl já, kdo vyvrcholil první. Teplo uvnitř a nešetrné přírazy udělali své a já se během jeho vyvrcholení sám dostal na hranu a potřísnil jak jeho ruku tak vlastní břicho.
Nějakou chvíli jsem tam jen seděl s hlavou zakloněnou na zad a mělce oddechoval. Snažil jsem si tuhle chvíli vychutnat naplno, protože čas nás nestále tlačil a přes veškeré naše aktivity, nebo Hanbinovy nálady, prostě nebylo kdy.
Když už ze mě eufórie z orgasmu opadla, podíval jsem se na Habina, stále ve stejné poloze, dle všeho pomalu usínající, ale pohled mi opětoval. S mdlý úsměvem jsem se sklonil pro polibek, než jsem z něj vystoupil a hrabal někam pro kapesníky. Do sprchy bych ho teď už asi vážně nedostal.
"Půjdu se vykoupat..." zamručím, když si všimnu, jak hledá něco čím to otřít. "Stejně bych musel ráno tak jako tak..."povzdechnu si, když vstanu. Možná až moc dobře cítím bolest, když se zachytím postele a nespokojeně syknu, ale nic neřeknu, načež opět vstanu o něco opatrněji pociťuje jak mi to stéká po stehnech.

A už to začíná...jinak ti bylo dokonalý a těšim se na další díl ^^