25. února 2016 v 15:57 | pu&lu collab
|
We've become lovers | #06 [i waited] | 1558 slov | pu&lu collab | double b |
Drama is comming guys… But don't worry it's still not the end. Enjoy your time here.
Do you know, how I actually love to hurt our Bobby?
Puku/Bobby - norm.
Aniž bych měl tu možnost ho zastavit, se jednoduše zvedl a snažil se odejít. Ne, že by mu to dvakrát šlo, navíc když jsem ho tak nějak naprosto zdemoloval. Bez dalšího čekání jsem pohotově vyskočil z postele, nechápaje, kde se ta energie ve mě bere, a přitáhl si ho k sobě, protože pohled na to, jak mu moje sperma stéká až ke kolenům, bylo vzrušivější, než jsem si kdy myslel, že by být mohlo, protože to bylo vůbec poprvé, co jsem ho takhle viděl.
"Opatrně…" Přitiskl jsem se na jeho záda a ruce mu spojil na napjaté kůži jeho plochého bříška.
Jen jsem k němu chvilkově zvedl pohled, když jsem vzal jeho ruce a oddělal je od sebe "Tak neschopný nejsem a na nic jsem si nestěžoval, takže se vykoupu a půjdu spát bez jediného slovo, protože jsem to slíbil." zamumlám, když udělám několik nejistých kroků až ke dveřím.
Oněměle jsem zamrkal a v poslední chvilce zachytil jeho zápěstí, než mi mohl zmizet za dveřmi koupelny. Tahle jeho reakce se mi nelíbila a cítil jsem se jako nějaké nakopnuté štěně, zneužitě a už teď jsem ten pocit nenáviděl, ačkoli to bylo poprvé, kdy jsem něco podobného zažil. Nechtěl jsem být takhle přehlížený, co se týkalo jeho pocitů a problémů.
"Hanbin-ah…" Oslovil jsem ho a můj hlas zněl zlomeněji, než jsem se cítil. "Tohle mi nedělej."
"Chci se jít vykoupat a spát Jiwone. Mám minimální chuť na to, abych se musel o něco přít a hádat, tak mě prosím...pust." řekl jsem monotónním hlasem, když jsem se mu vytrhl. "Neměl jsem to dělat, vážně...neměl jsem to dělat..." procedím skrze zuby, když zmizím za dveřmi koupelny a zamknu.
Ani se ho po těch slovech nesnažím zastavit, jen hledím na zamčené dveře koupelny jako bych jej přes ně viděl. On… lituje toho? Lituje, že se mnou spal, i když už jsme toho měli za sebou tolik? Chtěl jsem mu jenom pomoct, tak proč byl tak nepříjemný? Melancholie se mi rozlila po celém srdci a teď jsem to byl já, kdo toho litoval. Co jsem dělal špatně? To jsem mu celou tu dobu nedal dost najevo, že je pro mně víc než skupina, nebo… vlastně vše?
Prohrábl jsem si vlasy a s povzdechem se přesunul k poházenému obličeji, které jsem uložil na židli, a to své na sebe opět natáhl, pak se podíval na rozházenou postel, která působila jistým způsobem konejšivě. Bez delšího přemýšlení jsem do ní padl a zabalil se do peřiny, která byla zmuchlaná někde u stěny v rohu postele, ačkoli mi nešlo usnout. Potřeba vědět, proč Hanbin všeho očividně lituje, byla větší.
Stoupl jsem si do sprchy a snažil jsem se dýchat. Zapnutul jsem vodu a jen marně se pokoušel uklidnit. Litoval jsem toho, co jsem dnes udělal, toho všeho, co jsem provedl kvůli vlastnímu sobectví. Využil jsem ho jen pro to, abych pak mohl v klidu spát. Celý večer jsem mu lhal i přesto že jsem věděl, že to pozná? Jak hrozný jsem v tuhle chvíli mohl být...?
Tiše jsem dosedl na dno sprchového koutu a semkl víčka k sobě ve snaze zahnat slzy, které přišly záhy. Tělo se mi chvělo vzlyky a já už se ani nesnažil tišit se. Jak jsem mohl něco takového udělat...jak?
Zvuk sprchy mě nijak neuklidnil, spíš ještě více zneklidnil. Ne, že bych po tom nějak toužil, ale chtěl jsem vědět, jestli náhodo nepláče. Chtěl jsem m pomoct, obejmout ho, ale jeho ješitnost a pokus o to ukázat nám všem, že je silný a nezávislý, mi to nedovoloval. Vždy, když se objevil nějaký moment, kdy se mu chtělo plakat, utekl… asi jako teď?
Kapky vody z vedlejší místnosti se staly pro mé uši nesnesitelné a mučící. Otočil jsem se čelem ke zdi, jako by to snad mělo pomoct, nebo urychlit Hanbinuv návrat do pokoje… zoufalost se mě nechtěla pustit ani za nic.
Uběhlo patnáct minut...dvacet...možná víc, než se voda zastavila a já vylezl ze sprchy. Kůži jsem měl rozdrážděnou a zarudlou od horké vody, když jsem se navlékl do spacích kalhot, které byly na pračce a pomalu vylezl ven. Jen jsem pohlédl k jeho posteli, než jsem zalezl do svojí a přetáhl přes sebe deku.
Ta naivní myšlenka, že si za mno přijde lehnout, jen co se vyhrabe z koupelny, mě zradila a vše bolelo víc, jestli to vůbec bylo ještě možné. Chtěl jsem teď usínat s ním v náručí, protože v tu chvíli jsem se cítil vždycky úplný a tak nějak správně ve srovnání s tím, jak jsem se cítil teď… Bolelo to… Chtělo se mi z toho plakat a nutkání vstát a nacpat se mu do postele jsem přemáhal tak tak… Stejně by o to teď nejspíše nestál.
"Omlouvám se...za dnešek." hlesnu tichým ochrěptělým hlasem z vlastní postele. "Já...chtěl jsem se uklidnit...a tohle...neměl jsem to dělat...využil jsem tě." byla to potřeba ospravedlnit se mu, která mě k tomu vedla. Připadal jsem si sám sebou tak znechucený v tu chvíli, kdy jsem si nehty zaryl do dlaní, snad abych se trochu uklidnil.
Otočil jsem se směrem k němu a zamžurkal to tmy skrz nepříjemně zvlhlé oči. Neplakal jsem, ale kdyby ta tíživá chvíle ticha pokračovala ještě delší dobu, nevydržel bych to. Pravda… Cítil jsem se vyžitý, ale ne tak moc jako odkopnutý. Opřel jsem se o loket a hleděl na něj, i když to vypadalo, že mi pohled neopětuje.
"Umm…" Bylo jediné co jsem ze sebe dostal, protože jinak by mě hlas asi sám zradil a nenechal mě normálně mluvit. Všechno se teď zdálo těžší a tak jiné, než naše ostatní společné noci. Možná to bylo tím, že se všechno stalo tak náhle a neplánovaně… "To já to vyprovokoval." Dostal jsem ze sebe nakonec, a tón mého hlasu byl zoufalý a ztrápený.
"Manažer mě...seřval...byl asi opilý nebo co...ale pořád jen...ječel...o tom, co jsem to za leadera, jestli nemůžu složit něco lepšího...o tom jak k ničemu jsem...jak nic nedělám...víš jak jsem si připadal v tu chvíli? Jako bych se vrátil na střední mezi ty pubertální kretény." procedil jsem skrze zuby. "Byl opilý, má toho na sobě hodně, chápu to...ale já tohle nezvládnu. Ten tlak...zabíjí mě to..."
Slzy se mi z očí začaly kutálet samy. Tak proto chtěl jednoduše zmizet… Stávalo se to i předtím… a teď mi chce zase utéct. Už jsem se dál nerozmýšlel, jestli mám nebo nemám za ním jít, prostě jsem se zvedl, rychle se dostal k němu na postel a sevřel ho v pevném objetí. V této chvíli jsem netušil, co mám dělat, často jsem se v nich neocitával, ani jsem nevěděl, co na to říct, přestože jsem měl nutkání se ho pokusit uklidnit něčím víc, než jen uslzeným objetím.
"Nemáš ho poslouchat. Bez tebe… nepřežili by jsme jako team b… Víš, že jsi nejlepší leader, kterého mohl Yang Suk vybrat."
"Víš Jiwone, když lidi začnou, cítíš jed ve všem, co ti kdokoliv řekne. Hledáš důvod proč by tě měl nenávidět a každý úšklebek bolí...já to nesnáším...chci se toho zbavit, ale nejde to. Nic z toho nemůžu prostě zahodit a jít dál, protože už to ve mě je. Nesnáším utěšování, ten pocit toho, že jsem tu k ničemu. Třeba když jsem uhodil Chanwooa...já...nechtěl jsem to udělat...byl jsem rozladěný...nebo když se kvůli mě Jinan rozbrečel, když jste tu nebyli...pořád jsem tak dobrý? Když přišli noví členové do týmu, nenáviděl jsem je. Ale ty ses o ně staral. To je ten rozdíl..." třesu se po celém těle při těch slovech, když pevně svírám předloktí ruky, kterou mě svírá.
"Já… já to chápu, Bin-ah. Ale my jsme ti to taky neulehčovali. Nebylo to lehké ani pro nás. Hlavně pro mě. Vidět tě, jak se trápíš není nic pěkného, víš? Chanwoovy jsme to vysvětlili a nic ti za zlé ž nemá, Jinan-hyung tě z ničeho nevinní a nedali bychom na tebe dopustit." Popotáhl jsem a přejel mu jednou dlaní po zádech, hlav zabořenou do jeho vlasů.
"Já… nebylo lehké se s nimi bavit, ale nechtěl jsem, aby se cítili špatně… Jsou mladší než mi, Hanbin-ah… A já…" Vydechl jsem přebytečný vzduch. "Chtěl jsem, aby ses i ty cítil dobře… Nikdy mi nezáleželo na ničem tak moc, jako na tobě…"
"Bylo by asi sentimentální říct v téhle chvíli miluju tě, co?" zasměju se tiše, snad sám pro sebe. "Věděl jsi, že Junhwe celou tu dobu jí moje jídla, i když jsou nechutná...jednou se kvůli tomu pozvracel a stejně tvrdil, že bylo dobré...bylo mi ho tak líto..."
"Yah… víš, že jsi nejlepší v ruinování super romantických chvílích jak z nějakého laciného dramatu?" Zamručel jsem, připraven ho třeba trošku podusit polštářem. Stále jsem byl v té melancholické náladě, i když teď už jsem chápal, proč se choval jak se choval. I tak na mě nemusel být hnusný. Ať se chovám badass jak chci, stejně jsem citlivé bobino až to bolí.
"Hlavně už mi ale neutíkej, ano?"
"Ani když za mnou poběžíš se sekáčkem na maso jako v nějakém hororu a budeš mě chtít zabít?" hlesnu snad i zamyšleně, když pohlédnu do strany. "Víš jak nesnáším romantické scény? Třeba ruské kolo. Když jsem na tom byl s Jinanem protože se s Junhwem pohádali, rozptýlil jsem ho tím, že jsem celou dobu kabinou třepal. A on původně říkal jak strašně...sladké by bylo, kdyby tam byl s ním. Vážně...brrr..."
Moc hezký díl. Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl...