
We've become lovers | #05 [morning issiue] | 1137 slov | pu&lu collab | junhwan |
Hello… it's me
i really hate mornings and i wanna go to sleep
and i have to stay here
i can't stand it like i'm sitting…
and i'm doing my shits
Hello from the second shooooooool
~~~
okey i'll stop here haha
good morning everyone........

Lehce jsem se odtáhl, abych na něj mohl vidět líp, když jsem prsty sjel po jeho tvářích. "Jsi vážně tak unavený? Není ti...špatně?" hlesl jsem s obavami v hlase, když jsem ho sledoval, kousaje si ret. Nebyl jsem si tímhle jistý, takový nebyl snad nikdy a já se začal cítit nepříjemně.
Musel jsem nad tím chvilku přemýšlet, než jsem něco mohl říct. Cítil jsem se extrémně spokojeně že ho mám u sebe, aby jsem celkem malátný, ale to se mohlo svést na potřebu si jít lehnout, jinak jsem neviděl nikde další problém. "V klidu, jen se mi chce spát, předtím nebylo pořádně kdy." Usmál jsem se věnoval mu pusu do vlasů na uklidnění.
"Ale stejně...chováš se divně, moc klidně..." vydechl jsem snad i třesoucím se hlasem. Tohle rozhození jsem rozhodně nepotřeboval. Dobrá nálada už byla ta tam, když mě políbil do vlasů a já dlaněmi sjel na jeho hrudník, když jsem se k němu jen přitáhl a tváří se o něj opřel asi tak, že moje hlava mu sahala po bradu.
"Ale…" Zabručel jsem s úsměvem a objal ho stejně pevně jako on mě. Jeho starost byla rozkošná… Taková maminka. "Je mi líto, že to takhle musím říct," začal jsem mu cuchat mokré vlásky a kolíbal jsem ho v objetí. "Ale asi stárnu. Jo už to není co to bývalo." Začal jsem se smát, snad abych ho uklidnil, když už se mi jistým mě neznámým způsobem povedlo zkazit náladu.
"Třeba..." hlesl jsem bez špetky smíchu, když jsem semkl víčka k sobě a tiše vydechl. Za chvíli to bude beztak v pořádku, tak jako pokaždé. Jen pár minut na uklidnění, tohle tulení a moje psychika se vrátí do normálu. "Není mi dobře..." vyhrkl jsem v jednu chvíli, když jsem najednou dodal. "Ne jako špatně...spíš...cítím se divně..."
Než jsem pořádně mohl začít vyšilovat, protože i to jsem uměl, pokud se jednalo o jeho zdraví nebo celkově jeho bytost, objasnil mi nedostatečně situaci. "Jak špatně teda?" Zeptal jsem se s povytaženým obočím. "Taky nějaká náhlá krize středního věku nebo něco jako já, těhotenství nebo něco podobného?" opravdu jsem se mu snažil zvednou náladu, ale moje vtipy mi teď přišly ještě horší než kdy byly Jiwonovy.
"Těhotenství...?" hlesl jsem snad nevinným tónem, když jsem k němu zvedl pohled a pak ho zase rychle sklopil k zemi bez jediného dalšího slova, kousaje si ret. Pomalu jsem prsty sjel přes jeho hrudník, břicho až k okraji trička a stiskl ho v pěstích.
"Ale, Jiwon povídal o…" Nejprve jsem mu chtěl říct o tom jaké je Bobby hovado a co čte za blbosti na netu, ale pak jsem si všiml toho, jak se na mě podíval a jak blbě se teď choval. Po spánku mi sjela kapka studeného potu, když jsem si vzpomněl na Jiwonovo líčení jedné fikce, kde měl GD nějakou mutaci orgánů že pak otěhotněl. "Jinannie?"
Sevřel jsem jeho tričko ještě pevněji, když jsem po chvíli dlaně zvedl a odtáhl se od něj. Tohle nebylo pěkně, bylo mi to jasné, ale za tu ignoraci si to zasloužil. "Měli bychom si jít ještě lehnout, nemyslíš...?" hlesl jsem snad jako bych se snažil odvést téma k něčemu jinému, sleduje ho skelným pohledem. Občas se to brečení vážně hodilo.
Několikrát jsem na něj zamrkal plný zmatením. Tohle mi teda zrovna dvakrát nepomáhalo. Rychle jsem ho čapl za ruku, kdyby mi jahodou chtěl utéct. Nebylo to možné, nemohl byt hříčka přírody, ne zrovna on, ale i tak mě zrovna dvakrát neutvrzoval v tom, že by nebyl. "Nikam, až mi potvrdíš že nemáš žádný ženský orgán navíc, protože kdyby jo, tak beru všechno o stáří zpět a rovnou ti říkám, že ještě nejsem připraveny na to být otcem."
"Nerad to říkám, June..." vydechl jsem tiše, když jsem se od něj odtáhl a vyškubl se mu. "Ale jestli nejsi...připravený na něco takového...dál to nepůjde..." řekl jsem lámajícím se hlasem, když jsem sklopil tvář, pociťuje slzy na tvářích. "Promiň...já...nevěděl jsem, že můžu..."
Upřímně jsem řekl to první co mi přišlo na mysl a ani jsem netušil že to říkám nahlas. "Hanbin mě zabije." Začal jsem věřit, že to je pravda kvůli tomu jak se choval. On… Je mutant… A já otec. Tak… To by asi chtělo panáka, bohužel v dormu nic není, sakra. "Zlato," znovu jsem ho chytil za dlaň už pevněji. Ne jen Hanbin, oni mě zabijou všichni…
"Jestli to někdo zjistí..." celé tělo jsem donutil se chvět téměř až panicky, když jsem se mu vytrhnul a ucouvnul. "Nemůžu vás stáhnout sebou, June...já..." ustoupil jsem o pár kroků dál od něho, když jsem prsty zajel do svých vlasů a stiskl je v pěstích. "Dostanu to pryč...slibuju..."
"Jinannie," prakticky jsem se vymrštil za ním a už ho nechytal za ruku, ale celého jsem ho objal. Nevěděl jsem co říct, nebo jestli mám být víc zděšený z toho, že je mutant nebo že je těhotný. "Ticho buď." okřikl jsem ho nešetrně a už začal přemýšlet o závěti, až si pro mě přijde Hanbin jako Zubatá s kosou v ruce. Co kurva teď s tím?! Brečet ho nenechám, ani nic vraždit!
"June...víš, že se tě často zastávám, co se tvé inteligence týče...ale myslím, že bych měl přestat..." hlesl jsem zvedl k němu zcela vážný výraz, když jsem si zběžně otřel tváře. "Nahého jsi mě viděl a ničeho divného si nevšiml, ne? Já nic navíc nemám ty pitomče neschopná. A tohle máš za tu tvou ignoraci!"
"... Co?" vydechl jsem nechápavě a časoval jsem ho jedním z těch mých wtf pohledů, než mi to došlo. "Díky Bohu já začal věřit že jsi shemale ty herečko!" ze samé radosti jsem ho stiskl v objetí ještě pevněji div jsem s ním nezačal poskakovat dokola. "Hele… To co já vím o těhotenství je, že bych na tobě tak brzo těžko něco viděl! A sváděj to na Jiwona, ne na mě! To on čte takové blbosti!" Snažil jsem se mu aspoň nějak bránit, i když to bylo těžko, tak proč si z toho radši znovu nedělat srandu? "Ale když se nad tím člověk zamyslí… Těhotenské bříško by ti i slušelo."
"Jdi do háje June, jednou tě vážně zabiju." sykl jsem a odstrčil ho. "Prý slušelo...tobě taky...už tak vypadáš jak těhotnej." prskal jsem po něm nespokojeně, když jsem si to namířil rovnou do našeho pokoje a naschvál velice hlasitě praštil dveřmi. Idiot jeden.
Měl jsem chuť se usmívat jako naprostý idiot. Nevěděl jsem proč mě to tak strašně potěšilo ho naštvat v tomhle smyslu. Jeho urážky jsem si nebral nijak zvlášť k srdci, hlavně když byl naštvaný, nějak mě to nikdy moc netrápilo ani u ostatních, jen jsem se tomu zasmál a ačkoli mě asi u sebe teď nechtěl vesele jsem se rozešel k nám do pokoje. "Jinannie… Pojďme dělat miminka." Ale v něčem měl stejně pravdu, vážně jsem idiot, když na to přijde.

Dobre, tato časť ma veľmi potešila a zasmiala som sa pri nej :D Keď si to tak vezmem, bol by krásna mamina :D teším sa na další diel! ^^