In the Dark
| iKON | Double B | 1454 slov | [1/3] |
Vzhledem k tomu, jak moc sem si oblíbila psát jen takové třídílné povídky- Tak počkat? Nemám já takovou povídku jen jednu? A neukončila jsem ji náhodou v prosinci? Respektive na Nový rok?
What ever…
Takže… na mém blogu bylo zatím tento rok jen samé rpg, že? A nejsem jediná, koho to sere, že?
Neočekávajte od toho hodně, vlastně je to na konci hodně smutný a pamatujte, že já vám varovala!

Noc se pomalu snášela na pozůstalé ruiny města, které na této lokaci ani ne tak strašně dávno ještě stávalo postavené z těžkých panelů a křehkých skel. Bylo oslavované a mocné, kdysi zde možná i zasedávala vláda a rozhodovala ty nejdůležitější věci, nebo nejjednodušší prkotiny, ale teď bylo všemu konec. Nebylo tady co k vidění, trosky budov a cest byly to jediné zajímavé, vše ale pokrýval popel, prach, ohořelé trámy budov, nebyly tady žádné známky života. Kdyby jen mohl někdo přijít dřív, uviděl by snad ty jediné pozůstalé, kteří se tady schovávali, pátrali, chtěli najít způsob, jak přežít. Svět jednou pro vždy upadal, nebyla žádná šance ho zachránit, nebo snad obnovit, vyšší síly zahájily útok, chtěli si vzít to co jim náleželo, jen jeden z jejich dalších neúspěšných experimentů, který vypadal tak nadějně, ale neuspěl.
Západ slunce se mohl zdát kouzelným, když se pominulo to, v jakém stavu svět byl, ale přesto se ho všichni tak báli, nebyli schopni se ani pohnout, přišla-li tma a strach s ní.
Poslední kroky, poslední hlasy a všechno mohlo utichnout, v hrobové ticho, bez jediného živáčka, ať se dělo co chce, ani nebyla plná tma, která byla tou největší hrozbou pro přeživší.
~ ~ ~
Běžel rychle, pomalu už nestíhal ani vnímat vlastní kroky, jak se mu strach rozléval žilami, stejně jako arednalin. Měl být chytřejší a jít se schovat dříve, ne dál prohledávat sutě rozpadlého podlaží jedné z budov. Ano, mohl najít něco, co by se do budoucna hodilo, ale to nebylo jen tak. Tohle město už muselo být skrz na skrz prohledané, častokrát narazil i na značky ostatních přeživších, které značili, že je tohle jejich místo. Ale měl být chytřejší, aspoň by teď sám sebe nevystavoval takovému nebezpečí.
Málem upadl, když se mu pod nohy připletl kus nějaké cihly, to co teď rozhodně nepotřeboval, bylo se zranit. Možnost pohybu byla jeho jediná záchrana a on pomalu začal pociťovat, že něco s jeho kotníkem nejspíše později nebude v pořádku, ale zase tak moc to nevnímal, jediné, na co se jeho tělo soustředilo, byl ten strach, co když se na smluvené místo nedostane včas.
Nebylo těžké ten dům najít i při tom přítmí, které tady panovalo. Byl to přesně ten čas, kdy se nepříjemné šero měnilo ve tmu, kterou nebyl nikdo schopný pořádně zahnat. Jediná energie, kterou měli, byla ta sluneční, a ta tady nebyla věčně, vždy přišla tma, jejich jediný nepřítel.
Vřítil se do domu jako velká voda, neměl nic jiného na výběr, než se ihned rozběhnout dolů do suterénu, ani nevolal jeho jméno, stačilo, že dělal dost rámusu svými kroky a roztřeseným dechem.
Schody zbíhal prakticky po dvou, nemohl se teď zastavit, a jen doufal, že jeho jediný společník se sem dostal. Nechtěl znovu prožit noc, kdy se celou dobu strachoval, jestli se zvládl schovat, nebo ho chytili. Celým srdcem doufal, že už se to nestane, přeci jen ten pocit, že by tady zůstal sám, nebo musel hledat někoho, kdo by mu pomáhal, ho děsil. Nedalo se nikomu důvěřovat, a on… byl v tom s ním už od samotného začátku, kdy vypukla panika. V tu dobu sice byli ještě dětmi, ale zvládli se o sebe postarat. Byl sice jen o rok starší, ale dokázal ho uklidnit, dokonce se o ně oba i postarat.
Snažil se ve tmě z pokoje najít jakýkoli náznak toho, že by tady s ním byl. Nemohl mluvit věděl to, ale taky se musel ještě lépe schovat. Stál totiž na tom jediném pruhu světla, které do podlažního pokoje prostupovalo skrze rozbité okno úplně nahoře u stropu, byla to jediná věc, která ho právě teď ohrožovala. Stačilo pár kroků a byl v úplné tmě, kde ho nikdo nemohl vidět, ani on tam nic neviděl, proto se pohyboval více než opatrně a nepřirozeně pomalu, aby do něčeho nenarazil, nebo si neublížil.
Skoro už narazil dlaněmi na jednou ze zdí, chtěl se schoulit v rohu, kde to bylo nejbezpečnější, když uslyšel ten zvuk. Bylo to jako nějaké opravdu vysoké zvukové vlny, které jen tak někdo nemohl zachytit, nebo elektrické zrnění všude okolo něj, ani nemohl rozpoznat, jestli je to za ním, nebo vedle něj, prostě to tady bylo, ale to nejhorší co všechny ty zvuky doprovázelo, bylo zapadávání kovových částí do sebe, ten stejný zvuk, jako když obratle v páteři křupají a pomalu na sebe jedna po druhé dosedají, jen ten mechanický zvuk byl jiný od toho lidského živočišného.
Mladík se pomalu otočil ke světlu, aby měl přehled, kde to stvoření je. Potřeba vědět, že je v bezpečí byla mnohem větší než najít roh, kde by si mohl konečně odpočinout a kontrolovat v jakém stavu je jeho kotník.
Viděl jen to světlo, které je doprovázelo. Bylo ale něčím jiné, nikdy nesvítilo do tmy, jako ve které se schovával, vždy zkoumalo už jen to existující světlo.
Všiml si toho, viděl, jak se kovová hlavice se svítící kontrolkou objevila v okně a přes kovový krk přiblížila k rozbitému oknu. Mladík zatajil dech a sledoval počínání té věci, o které nevěděl, co přesně je zač, ale nebylo to z tohoto světa, to věděli všichni.
Neodvažoval se pohnout z místa, nemohl se prozradit sebemenším zvukem, ačkoli by jej v té tmě nenašli. Jen stál, se zatajeným dechem a sledoval to, jestli se to přiblíží, jestli to sem vleze. Doufal, že se nevyvinuli, že ho nenajdou, nechtěl, aby jeho společník potom cítil ten strach, nebo… žil ještě vůbec?
"... nhg!" Vydechl přidušeně. Něčí ruce se mu obmotali kolem těla, dlaň na ústech a táhlo ho to dál od světla. Chtěl se bránit, nevěděl, kdo to je, ale zase tady byla ta věc, mnohem nebezpečnější, než lidský útočník.
"To jsem já…" Ozvalo se opravdu tiše u jeho ucha, snad až neslyšitelně, málem to nezaregistroval, protože se z toho silného sevření snažil dostat pryč, jak nejvíce to šlo, a při tom se pokusit neudělat ani nejmenší zvuk, ačkoli mu to ničil jeho vyděšený dech.
"To jsem já, Hanbine." Stisk okolo jeho pasu se ještě zvětšil, ten na ústech taky. Nepotřeboval, aby teď začal ještě víc vyvádět, ano, možná to byl blbý nápad, zrovna teď ho chytat, když tady byla ta věc, ale musel ho i nějak ujistit, že je tady, že se mu nic nestane. "Jiwon…" Vydechl ještě své jméno k chlapci, kterého držel s potřebou ho uklidnit a podle všeho se mu to aspoň trošku povedlo. Hanbinuv dech se zklidnil a pomalu se o Jiwonovo tělo zapřel zády, s jistou úlevou, ale jeho strach stále přetrvával v těle.
Nemohl pořádně dýchat, nebylo to tím, že Jiwon měl dlaň stále na jeho ústech, ale ta věc si našla cestu do pokoje přes to okénko. Měli ho zatarasit, jak předtím plánovali. Tohle pro ně byl až moc dobrý úkryt a nechtěli o něj přijít.
Hlava, složená jen z malé části kovu se senzorem, který na ní nepříjemně poblikával nepříjemným tyrkysovým světlem ho nijak neuklidňoval, jen se vždy zastavil před tou tmou, kterou nemohlo prozkoumat z jim neznámého důvodu. Ten zvuk zapadajících obratlů kovu ho děsil asi nejvíce, cítil ho, drásal mu uši tím odporným způsobem, ze kterého se mu pak rozechvělo celé tělo a začal panikařit.
Jiwon taktéž tu věc sledoval, ale byl o mnohem víc v klidu než Hanbin. Byl na to zvyklý, často ty věci viděl, když dával pozor na Hanbina, který spal a ten zvuk ho nedokázal probudit. Taky věděl, jaký z toho má strach. Nepouštěl ho, jen dlaní, kterou měl na jeho ústech mu přesunul na tvář a tak si jeho hlavu otočil na boku, schovávajíc jedno jeho ucho na svém hrudníku a dlaní zakryl to druhé, vždy to tak dělal a nepustil Hanbina dřív, než to všechno zmizelo.
Hlavice se pomalu rozhlížela po celé místnosti, vlastně jen po tom pruhu světla, jestli nezachytí něco pro ni důležitého. Slabým světlem putovala po každičkém záhybu, který by mohl napovědět něco o to, že tady jsou lidé, ale nestalo se tak, nemohla vidět nic, žádné teplo, které se ztrácelo ve tmě ani stín, nic, proto se bez konfliktů ztratila z okna, připravena jít hledat dál.
Jiwon si oddechl a pustil Hanbinovy uši, podél stěny se sesunul na zem do sedu i s mladším, který byl stále vyděšený z toho zvuku. Nešlo ani o ty bytosti, jako ty zvuky.
Tohle zvládli, budova, která jim poskytovala úkryt je pro dnešní noc označena jako za prázdnou, už se sem dnes nevrátí.
Hanbina časoval jedním z ustaraných, ale úlevných pohledů, jeho oči si zvykly na tmu rychle, hned po tom, co se probudil. Věděl, že se tady Hanbin dříve nebo později objeví a byl unavený, tak jako vždy, probraly ho až ty věci, možná mimozemšťani, přesně nevěděl, co to bylo, ale chtělo to vyhladit lidskou rasu, a pomalu se jim to dařilo.
"Je to dobré." Hlesl potichu, tisknouc si k sobě Hanbinovo tělo, otřásající se děsem. "Dneska jsme už v bezpečí."

ROZHODNĚ TO NENÍ DOBRÉ PROTOŽE SAKRA MOJE SRDCE NENÍ ZVYKLÉ NA TAKOVÉ ŠOKY. A ZVLÁŠTĚ NE S DOUBLE B. JÁ VÍM, ŽE JSEM ZLÁ, ALE TOHLE NENÍ KURVA FÉR. ZA TOHLE MI DLUŽÍŠ O....O
(Love ya, brothá~)