In the Dark
| iKON | Double B | 1529 slov | [2/3] |
Druhý díl je tady, trošku aspoň možná vysvětlujíc o co jde, ale i přes to to chci nechat v takovém tom idk what's going to happened next and yes i am bitch
well well well
enjoy and wait a little for another chapter
a mám vymyšlenou další tří dílnou věc haha!

Byly to hodiny, co se Hanbin pomalu vláčel pustinami za Jiwonem, normálně by šel po jeho boku, ale kotník, který se mu povedlo jistým způsobem zranit mu to nedovolovat, mohl být vůbec rád, že tak dlouho vydržel jít. Dost se na sebe naštval, jak byl neopatrný, ale stále to bylo lepší, než být teď mrtvý, opustit tak Jiwona. Vlastně tohle byla, věc, nad kterou až nebezpečně často přemýšlel. Proč prostě radši neumřou? Nebylo by jim lépe? Nemuseli by se bát, že je v noci najdou, že se nestihnou schovat, nebo že se jeden z nich snad ráno neobjeví, kdyby se zase rozdělili. Sice nevěděl, co ho po smrti čeká, ale tímhle životem, nebo spíš přežíváním byl unavený. Tohle nebyl život, který si představoval, ale i kdyby se nestalo tohle, život by i tak nebyl procházkou růžovým sadem.
"Hanbin-ah," Ozval se před ním Jiwon, čímž ho i vyrušil nad rozmýšlením, co by kdy by. Nikdy nebylo jisté, že by se nestala jiná katastrofa, kdyby ne tohle. Určitě by byla nějaká válka, nebo přírodní pohroma, protože jestli by svět neměl zaniknout tímhle způsobem, určitě by byl zničen jiným.
Hanbin se unaveně podíval po Jiwonovy. Šel ve předu, prohledával písčiny, do kterých se rozhodli jít. Udělali to už několikrát, putovali a hledali, a aspoň měli jistotu, že je tady nenajdou. Oni byli vždy blízko k městům, tam, kde se i lidé shromážďovali, navíc, tady v "poušti" nebylo v noci vidět vůbec a tma, kterou dokázali najít pod pískovci je i tak pro jistotu vždy dokázala skvěle zakrýt, ale nemohli zde zůstat na vždy. V písčinách nebylo nic, byly dobré jen pro to, aby se někdo na nějakou dobu ztratil, když si potřebovali odpočinout. Moc lidí nevědělo to co zjistili Hanbin a Jiwon, který se obzvlášť snažil přežít, dokonce na to i vypadal.
Jiwon byl v až moc dobré formě, kdykoli se našel přes den volný čas, nepromarnil ho a snažil se přijít na nové pohyby, skoky, cokoli, aby dokázal lépe utíkat před nimi. Hanbin se s ním snažil držet krok, nechal se jím jistým způsobem cvičit, protože Jiwon byl vlastně ten poslední, kdo ho tady držel, aniž by o tom věděl. Vzhlížel k němu od samého začátku, jak rychle se s tím, že jejich planetu pomalu ničí neznámé věci, vyrovnal, jak se dokázal adaptovat na podmínky, které najednou nastaly a taky jak dokázal obstarat všechny ty věci, třeba i zbraň, kterou dřímal v dlaních pro ochranu, třeba i proti ostatním lidem, kteří by se je snažili okrást nebo oni sami zabít, stejně jako munici do zbraní. Nikdy nevěděl, jak to zvládal, ale rozhodně přes den neotálel. Často se ale nestávalo, že by žádnou ze zbraní museli použít, natož aby někoho zranili. Zabili, ano, ale v té chvíli to bylo nezbytné.
"Um…?" Ozval se Hanbin na zpět a pomalu došel k Jiwonovy, který čekal. Byl nervózní, když Hanbin nebyl po jeho boku, nevěděl, jestli je v pořádku a jestli není v nebezpečí. Dával na něj pozor, ale když prováděl "obchody", nikdy si nebyl jistý, jestli je vážně v bezpečí. Nikdy ho nebral sebou, věděl, že způsob jakým vyjednává není pro Hanbina zrovna morální. Nebyl, ale v téhle době to ani jinak nešlo a vždy, i za dob před tím, než je napadli platilo, silnější vyhrává.
"Dobrý?" Zeptal se s obavami, které se daly až moc dobře vyčíst ve staršího očích. Viděl, v jakém stavu ten kotník má, a i když ho stáhli aby se zpevnil, i tak nebyl v pořádku. Proto se taky vydali do písčin. Měli dost věcí, aby mohli zůstat i delší dobu, dokud Hanbin nebude dostatečně v pořádku, aby byl schopný když tak utíkat. Neodpustil by si, kdyby se mu stalo něco víc, a když je ty věci nebo co to bylo zač předtím našli v úkrytu, věděl, že by se další den vrátili a to už by ani jeden nepřežili. Možná, kdyby se objevila jen jedna z těch věcí, jeden z nich by to zvládl, to by ale na sebe nemohli být tak upjatí. To pouto, které mezi sebou měli je oslabovalo, i tak jim ale dávalo sílu žít.
"Jo, dá se to." Hanbin jen pokývl hlavou, připravený jít dál, ať už ho kotník bolel jak moc by měl. Byl rozhodnutý více nezdržovat, slunce už pomalu padalo k jejich nohám směrem na západ. Musel najít něco, kde by mohli přespat bez dalších problémů a nesměli se více zdržovat. I přesto, že Hanbin nebyl ten, kdo to tady celé vedl, i tak vědět, co by pro ně mělo být nejlepší a Jiwon to schvaloval, nebo o tom diskutovali, museli si věřit, najít východisko, které bylo často až nemožné získat.
"Jo, fajn." Vydechl Jiwon a podíval se po okolí, nebylo to daleko a byli u jednoho z těch míst, kde se písek přetvořil na pískovcové "stavby" ve kterých se mohli dobře schovat, pro jistotu, nemohli riskovat možnost, že se nebudou ani oni držet svých nepsaných pravidel a náhodou se nevydají do pouště. "Za chvilku už tam budeme." Pousmál se chabě, ale teď, když se rozešli dál, zůstával po Hanbinově boku a nešel nikam dál od něj, nevedl je dál, teď, když už byli dost daleko a věděl, že budou v potencionálním bezpečí, neměl potřebu spěchat.
~ ~ ~
"Jiwone?" Zašeptal Hanbin do naprostého ticha, ve kterém se nacházeli. Jeho hlas, i přes to, jak se snažil ho ztišit jak nejvíce mohl, stejně zněl neuvěřitelně hlasitě. Nebyli zvyklí na takové ticho, nezažili ho dlouho, ani si nemysleli, že vůbec tak klidné místo ještě tady mohlo existovat. Člověk by i čekal tu zradu, kdy se jedena z těch věcí na ně vrhne a zabije je.
"Hm?" Ozval se starší v odpověď, ale nijak se nehýbal. Leželi společně pod dekou, přitisknutí na sebe, aby vytvořili větší teplo. V pouštích byla jedna neuvěřitelná nevýhoda, a to ta, že se nikde nemohlo udržet teplo ze slunce a v noci mohli i umrznout.
Jiwon nemohl říct, že by ho Hanbin vlastně neprobudil. Měl lehký spánek a vytrénovaný sluch na to, kdyby se něco dělo, ale nevyčítal Hanbinovy že nespí, věděl až moc dobře, že ho trápí noční můry, ve kterých se stávaly ty nejhorší věci, kterým se jim zatím podařilo předcházet.
"Přemýšlel jsem, jestli… Tenhle život má vůbec nějakou cenu." Nebylo lehké to jen tak říct, ale neměli před sebou žádná tajemství, nemusel se bát před Jiwonem mluvit o ničem, co ho trápilo, nebo jen o malichernostech, které mu někdy přišly na mysl. Jejich vztah zakládali na důvěře a porozumění, vlastně ani nemohli nic pořádně utajit, i to, jak Jiwon shání ne zase tak dostupné věci v téhle době.
"Jak to myslíš?" Jiwon, po Binově větě otevřel oči na plno a nehledě na to, že na něm měl mladší položenou hlavu, se opřel o lokty a nadzvedl se. Nechápal to, nebo možná ano, ale nevěděl jak přesně to spíš chápat. Hanbin měl neuvěřitelně moc myšlenek, do kterých Jiwon bohužel neviděl. Občas se jich i bál, neměl sebemenší tušení, co by v nich našel, vzhledem k tomu, že si všímal, jak se na tenhle svět Hanbin dívá.
"No, ve směs jen přežíváme," Začal Hanbin a posadil se. Nechtěl ztratit teplo sálající z Jiwonova těla, ale tohle chtěl říct. "Nemáme se kam vrátit, ani nemáme žádnou jistotu, že se zítra probudíme." Hlas se mu lehce chvěl, pocity, ale i tou zimou, která panovala všude kolem. Bylo to těžké na vysvětlení, nechtěl Jiwona naštvat, nebo se s ním pohádat o jeho vlastním názoru. "Nebylo by prostě lepší… umřít?"
Jiwon prudce vyletěl do sedu, šokovaný tím, co teď od Hanbina slyšel. "To myslíš vážně?" Nekřičel, byl prostě až moc překvapený. Sám se snažil jak nejlépe mohl, aby měli aspoň něco, aby se mohli bránit před ostatními lidmi a pak se v noci schovat před těmi věcmi, které číhaly všude, jen aby si je mohli vzít a udělat s nimi bůh ví co.
Hanbin nesměle přikývl. Nebyl si jistý tím, jestli se vůbec dožije třiceti, když měl ani ne dvacet a už teď ztrácel i ten jediný smysl života. Přežití. Neviděl budoucnost, pokud nějakou měli, nijak slibně. Nevěřil jako Jiwon, že se ty věci prostě zase seberou a vrátí odkud sem přišly, tak optimistický nebyl, věděl, nebo spíš tušil, že chtějí vyhladit lidskou rasu, a podle všeho se jim to dařilo. "Stejně by jsme jednou umřeli." Pokývl nezúčastněně rameny, ale i tak se stále díval do přikrývky se sklopenou hlavou, jak nechtěl čelit Jiwonovu pohledu.
"Bin-ah," Bylo těžké mu na tohle něco říct, když Jiwon stále doufal. Myslel si, že tohle všechno Hanbin říká jen proto, že je teď zraněný a… Měl vlastně pravdu, ale strach ze smrti byla pro Jiwona podobná hrozba, jako Hanbina ztratit, nebo se setkat tváří v tvář těm věcem.
"Nemůžeš to brát takhle. Vždycky je něco… Vždycky je ještě něco, pro co se můžeš žít." Mluvil od srdce, protože v tomhle světě měl jen jednu věc, osobu, pro kterou zvládal se zlepšovat a hledat způsoby jak přežít.
Jemně přiložil dlaň na Hanbinovu tvář, aby ho mohl palcem pohladit s úsměvem na rtech. "Já žiju pro tebe, Bin-ah. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby jsi nebyl." Byl to od Jiwona trošku nefér tah, hrál na mladšího city, ale potřeboval ho mít u sebe, jinak by asi svůj důvod přežívat nenašel.

Naozaj ma veľmi zaujíma ako toto cele skončí, teda niečo ma napadlo... No som zvedavá ako to bude. Priznám sa, že sa trochu bojim čo sa v tejto poviedke satane. Ale aj napriek tomu som veľmi zvedavá. Teším sa na další diel ^^