
the right of first | #01 | 1 939 slov | nc-17 |
Nemůžu říct, kolik přesně dílů z tohoto bude, ale namgi nebude jediný pár tady… hehehehe…. enjoy
a ano... nechce se mi psát dlouhej předkec :D

Ze spánku ho vyrušil děsivý výkřik, ze kterého mu přejel mráz po zádech mrazíc všechny jeho pohyby, srdce v agónii strachu zastavoval a krev v žilách tuhla hrůzou. Z těch nejzazších koutů jeho mysli se vybavili bolestivé vzpomínky, připomněl mu ten ohromný strach a vyvolal v něm následný a potřebný adrenalin. Musel jednat rychle, přestože se teprve teď probudil, ale na tom nezáleželo, protože… protože...
Jsou tady…
Bez dalších myšlenek vyskočil z postele, už oblečený, nějak vycítil, že dnes přijdou. Netušil, jak to mohl vědět, nikdy nepřicházeli pravidelně, ale ten pocit a jistota jej donutily být připraven na vše. Možná to mělo i hlubší mínění, které si odmítal on sám připustit. Bylo to až moc zvrácené pro jeho vlastní čistotu, která mu byla odňata už před dávnou dobou. Nechtěl ani pomyslet na to, že by to všechno, co se stalo předtím, mělo efekt na jeho smysly, nebo na to, že prostě věděl, kdy se zase objeví. Jako by mu to našeptával tichý hlásek v jeho hlavě… to spojení.
Natáhl na sebe vysoké kožené boty a vyběhl ze svého pokoje na chodbu velkého a prostorného domu. Bydleli zde jen dva, ostatní umřeli při posledních útocích a tak nezbylo nic, než tady být sami a snažit se přežít v těchto nocích plných krveprolití, ohně a nenávisti. Prostor se nedal pořádně využívat, měli jistý plán, který by se dal zhotovit, kdyby na to mělo více času a nepřicházeli mnohem častěji. Nikdo nevěděl, odkud sem přišli, ani jestli jsou to lidé jako oni, ale naprosto normální být nemohli, bylo to vidět v jejich očích… Nikdo z lidí neměl černé oči, ale oni ano, skoro jim ani nezbylo bělmo, jen ta temné černá odrážející bolest a strach ostatních… Jejich oči ukazovaly jen tu odpornou moc, kterou nad lidmi měli, to, že jsou nadřazení, nebo se jimi aspoň považovali.
Rozběhl se chodbou k pokoji druhého a jediného obyvatele domu. Nezdržoval se klepáním, nebyl na to čas, nemohl se zaobírat o něčí soukromí, když šlo o život, proto vtrhl jako velká voda s voláním staršího jména.
"Jine!" Nedbal na to, že mladík spal, musel ho probudit, musel ho ochránit! Je všechny! "Jine! Jsou tady!" Třepal s ním a snažil se ho co nejrychleji probudit. Museli pospíchat, ale Jin se k ničemu neměl, jen nespokojeně bručel, že ho budí.
"Yoongi… jdi spát… Nejsou tady…" Zamumlal ospalým hlasem, oči měl stále zalepené spánkem. Chtěl spát, nezajímala ho Yoongiho paranoia z toho, že by snad mohli přijít ti z lesů… Ovšem jeho chabé odmlouvání bylo přerušeno výstražnou sirénou, oznamující jejich příchod. Teď už nebyl čas na to spát, museli jednat. "Kurva s tím!" Vykřikl a veškerá ospalost z něj opadla mrknutím oka a následoval Yoongiho, který mu ovšem nejdříve podal oblečení, které zakrývalo to nejdůležitější, po čem oni šli.
Mladší byl o krok před ním jako vždy. Nechápal, jak to vždy mohl vycítit a jak mohl všechny útoky přežít tam venku, mezitím co on byl schovaný a dával pozor na ostatní, na ty slabé, kteří mohli dál vést jejich rasu, přežít a a snažit se rozšířit vlastní druh. Nikdy se ho neptal, jestli proti nim jde, jestli některého z obyvatel lesa zabil… Nechtěl to vědět… jak by potom mohl žít s tím, že žije se stejným vrahem, kterými jsou i oni? Chtěl věřit tomu, čemu věřil i do teď, a to bylo, že Yoongi je ten, který chrání a neubližuje… Jako správný člověk… ne jako ti z lesa… možná vypadali jako lidé, ale jejich chování a žízeň po krvi lidské nebylo ani v nejmenším lidského původu…
Vraždili nelítostně a ještě si to užívali. V jejich očích byl vidět náznak rudé, přesně takové, jako byla i krev. Jejich byla naopak prý černá jako uhel. Protékala jejich žilami a ničila tak jejich "lidské" bytí. Pro všechny to byli jen kreatury s lidskými těly. Obyvatelé lesa ale nebyli jen krvelační, ještě více se snažili svůj druh rozšířit... Zabíjely hlavně zdatné a silné muže, ne ty dětsky vypadající, jako byl Yoongi, nebo snad Jina, který svaly zrovna po svém otci nepodědil...
"Tae! Rychle rychle!" Křičel pohotově a ještě k tomu mával jako o život. Museli se schovat, nebo to dopadne hodně špatně. Nemůžou dovolit, aby jich dnes umřelo tolik! Stačila jejich předešlá návštěv… Nikdy nebylo tolik mrtvých.
"Honem!" Všechny děti, které se seběhli úspěšně a snad i nepozorovaně dovedli až k poklopu do sklepa. Nebyl to obyčejný sklep. Měl spoustu skrytých místností, na které by nikdo nepřišel, kdyby neznal jejich přesnou polohu a jak se do nich dostat. To sklepení bylo obří, dokonce dvoupatrové… i ten, kdo to tady dobře zná by se mohl ztratit, to si ale nemohli dovolit, proto měli už zapamatované body, kde co je… Pokud se sem ti z lesa někdy dostanou, už jen špatně vyjdou ven.
"Musíme je schovat." Jin se snažil zachovat chladnou hlavu, ale s křikem nevinných lidí, kteří bez pochyb trpěli ve spárech těch netvorů a s plačícími dětmi na starost, to šlo opravdu těžko. "Tae? Jimin-ah?" Koukl po obou, ale nemohl najít ještě jednoho. "Kde je Jungkook?!" Vykřikl se strachem v očích. Neviděl ani Yoongiho, a ten se vytrácel vždy, až se ujistil, že jsou ostatní v pořádku.
"Tady je!" Uslyšel právě Yoongiho hlas, a s úlevou je zpozoroval u schodiště. Konečně mohli jít dál. Postupně ukryli všechny, tři mladší s jedním starším, do jednotlivých skrýší, a až potom se Jin, za přítomnosti posledních dětí podíval na Yoongiho, který je naháněl do jedné z dalších.
"Proč tam chodíš?" Zeptal se se slzami v očích, tak jako vždy. Plakal, protože nevěděl, jestli ho ještě někdy uvidí… Svého přítele, skoro bratra, který se bál o ostatní, ale sám vždy chodil tam ven, kde se mu mohlo cokoli stát…
Yoongi na prázdno otevřel pusu. Nemohl mu odpovědět pravdu… to by Jin neunesl a už by se na něj nikdy nepodíval… nebo co by udělali ti ostatní? Obvinili by ho, že je ten, proč se sem neustále vrací? Mohli, vlastně to tak bylo… nebo si to aspoň myslel.
Jenom si vyměnili uslzené pohledy, než jejich skrýš zajistil. Nikdy mu to neřekne… pro Jinovo dobro… Pro to, aby byl v bezpečí. Aby mu neudělali to co jemu. Nemohl to dovolit! Nikdy by jim to nedovolil! Nesmí se stát jejich otrokem, tak jako je on… Vše co kdy mohl udělat bylo, že ty bezbranné děti schoval… protože sem chodili hlavně kvůli němu. Teď už to chápal.
Yoongi se sesunul podél zdi ve vzlycích nedaleko skrýše, kde byl Jin a společně s těmi nejmenšími čekali, až zase odejdou. Tohle mu jednoduše nemůže odpustit… Nikdy mu to neodpustí, tak jako to Yoongi neodpustí jim. Jen kvůli němu se tohle všechno děje. Chodí sem a berou si čím dál více… Ale proč prostě nemůžou přestat? Musí mít také srdce… city… slabiny…
Yoongi tiše vzlykal a otíral si tváře od slz, nebylo času nazbyt. Musel zpět nahoru, ačkoli neměl sebemenší tušení, proč si nalhával, že tam musí, že ho potřebují. Kdo ho potřebuje? Ti co se nestihli schovat? Ti co zoufale naříkají a prosí o svůj život? Ty už zachránit nedokáže. Byli už navždy ztraceni a jejich mrtvá těla čekala na to, až je spálí. Nic jiného jim nezbývalo.
Trochu roztřeseně, ještě z pláče se postavil na vratké nohy. Nejradši by si vrazil, aby se vzpamatoval z pláče, který ho zničeho nic pochytil. Všechno na něj neuvěřitelně působilo, hlavně v poslední době. Lhal jim od začátku, Jinovy, Jiminovy se kterým měl hlubší vztah a přesto… přesto nemohl přestat myslet na někoho jiného.
Musel se dát zase jednou do pohybu, ztrácel čas. Čím dříve ho najde, tím lépe pro všechny. Až bude mít dost, odejdou všichni. Doufal v to, musel tomu věřit. Bylo to tak vždycky, přišli, on si vzal po čem toužil a pak zase zmizeli. Proč by to teď mělo být jinak? Už teď bylo jeho tělo slabé, nehodlal se ničemu z toho bránit, musel to podstoupit! Musel! Pro ně všechny!
I přes nechuť těla k pohybu se rozběhl, dával si pozor, aby neklopýtl nebo nezakopl o nějaký kámen, jen by ho to zdržovalo, musel jednat stejně rychle, jako když se snažil všechny shromáždit do úkrytu ve sklepení, které bylo spíše bludiště a skrýše skvěle ukryté, nikdy je tady nenašli, navíc celý dům byl nejdále od lesů, které se rozpínaly kolem celé vesnice. Nikdo se sem nedostal, bylo to pro ně zbytečně daleko… Až na jednoho.
Vyběhl zadýchaný ze sklepení snad v rekordním čase, naštěstí už měl všechny prostory a záchytné body až moc dobře naučené, aby se neztratil. Zabouchl za sebou menší dveře v malé místnosti, připomínajíc něco jako spíž, dalo se to za to považovat, ještě když před dveře postavil velký koš, sice prázdný, ale aby aspoň dvířka zakryl a dál jednal. Vyběhl z místnosti, snažíc se uklidnit vlastní dech, když za sebou už klidněji zavíral i další dveře. Teď, když už kolem něj v domě nebyl povyk a hluk ostatních, slyšel jen vzdálené výkřiky a z okna občas zahlédl oheň. Nebyl to pěkný pohled, to vůbec ne, ničili mu domov, stejně ale v duchu tiše opakoval několik slov, kterými ho lákal, jako by jej mohl slyšet.
"Jsem tady… Pojď… Jsem přímo tady… Pro tebe…"
Byla to jednoduchá slova, vyzývavá, možná i oddaná, jako by byl pes a chtěl se zavděčit svému pánu… Přesvědčoval se, že to tak není, nemůže. Jiminovy by to neudělal, ne takovou zradu, chtěl je jen všechny ubránit od utrpení, které i tak už zažívali… Hlavně ty nevinné, čisté, kteří měli tu nejvyšší cenu. Sice jeho Jimin už čistý nebyl, tohle mu ukrást už nemohli, ale ti znamenalo jistou smrt, to už taky stačil zjistit.
Naslouchal vlastním krokům, když přecházel přes velkou místnost, která ve tmě byla ještě masivnější a větší, kterou používali jako velmi pohodlný obývák. Byla plně osvětlena měsíčním svitem, který procházel přes okna, která nahrazovala jednu stěnu. Měl namířeno do jídelny spojené s kuchyní, která byla podobně prostorná jako obývák. Musel jít tam, protože to byla jediná místnost, ze které byl vidět les a navíc byla stejně prosklená a zahrnovala i dveře ven, odemčené, vyzývající.
Yoongi byl neustále opatrný, i když to bylo nepravděpodobné, mohl se sem dostat někdo jiný. V těžkých ale pohodlných botách se snažil pohybovat tiše, nebýt sponzorován, i když v téhle tmě, a jejích výhodě v černých očích, se kterými viděli ve tmě lépe než jakékoliv dravé noční zvíře, mu byla ostražitost k ničemu a moc dobře to věděl. Nedokázal by se jim ubránit, na tohle nebyl. Možná by se mohl aspoň pokusit utéct, mrštný a rychlý na to je dost, ale stále ne, jako oni, kteří vyrůstali neustále v pohybu a v lesích, které jím nabízely mnohé.
Skoro jakoby odnikud, jen tak z prostoru se vynořil něčí stín, mnohem mohutnější než ten Yoongiho, který ho pomalu zakryl. Nebyl schopný si ho všimnout, na to byl až moc zaneprázdněný tím, co bylo okolo, jestli náhodou někoho nezachytí svým lidským skoro nic nemohoucím zrakem.
Silné paže, které se mu najednou obtočily kolem těla a znemožnily mu tak skoro veškerý pohyb, stejně jako sebrali šance k úniku Yoongiho vyděsily. Chtěl se začít bránit, křičet, něco udělat, ale nemohl. Byl v koncích, nebo… to byl on.
Silné ruce, i přes to, že kolem sebe kopal jako šílený a snažil se něco udělat, ho i se sebou, jak se osoba, držící ho pevně, možná až bolestně přenesla k lince, která sloužila spíš jako na způsob barového stolu, položila mu na něj trup a sám ho uvěznil pod sebou. Teď už si byl Yoongi jistý s kým má opět tu čest.
"Myslel sis, že na tebe zapomenu?"
Ten hlas, ten horký dech, který pociťoval na svém krku… Byl to on… Jen ty blond prameny rozcuchaných vlasů, které mohl periferně vidět ho o všem ujistily. Namjoon.
|| next

Já tě tak strašně moc nesnáším za ten konec, bro. To není pěkné, jak mi tohle jenom můžeš udělat? Prvně temná atmosféra a pak tohle? Vážně? Zlá. Sakra zlá. A dlužíš mi další. Co nejdřív, aby bylo jasné, jinak nedostaneš Namsong.