Nope, you're staying
| Nope, you're staying | double b | PG-13 | 1168 slov |
Jelikož mě ti dva serou... a jsem z Bobbyho přicházejícího solo debutu prostě mimo, stejně jako z těch fotek, zveřejňuji tohle divní shit, protože proč ne? :D
Psala jsem to už před nějakou dobou a dokončila nedávno, dneska jsem se na to chtěla ještě podívat… but srew that yey :D

Hudba se ještě chvíli nesla celou zkušebnou, ale kroky ani dupaní od dopadů na podlahu už slyšet nebyly. Nikdo se necítil, že by se měl snad zítra pohnout, jen proto, že už teď je lýtka bolela jako čert a a zítra jim rovnou radši hned ráno odpadnou od kostí, než aby měli tohle podstupovat znou. Dneska jim to všem dalo zabrat, ačkoli byli všichni neustále v pohybu, už rozhodně nemohli dál, ne dnes. Přepracovanosti se jim dostávalo už delší dobu, a nikdo jim nemohl ulevit, jednou si tenhle život zvolili, už nemůžou pryč, nebo spolu byli všichni pohromadě až moc dlouho na to, aby se teď mohli rozloučit.
Hanbin si otřel hřbetem ruky zpocené čelo, jen periferně viděl v zrcadle, jak se všichni váleli na zemi a těžce oddechovali. Ani ho to nepřekvapovalo, sám byl unavený, ale ještě na tom nebyl tak špatně, jako třeba June, který právě teď umíral na zemi hned někde mezi Chanwooem a Yunhyeongem, na ostatní pořádně neviděl, a asi to bylo i dobře, protože jinak by se cítil ještě unavenější jen z toho, jak oni sami pomalu usínali i přes to, že podlaha tady nebyla nijak pohodlná a taky protože jejich nejstarší hyung už byl někde stočený v klubíčku usínal se svým roztomilým špulením rtů jako vždy, aniž by si to uvědomoval. Ať byl občas tvrdohlavý a možná trošku víc narcis, stejně byl rozkošný a nikdo jim to nemohl rozmluvit.
Těžce vydechl, když se snažil dostat na vratké nohy do stoje, ale ty značně nespolupracovaly. "Dobře, jdeme domů." Rozkázal a v odpověď se mu dostalo jen úlevné mručení a snad vyplýtvali své poslední zbytky energie na to, chtít teď leadra uctívat a možná i umačkar za to, že se po těžkém tréningu při kterém si jen opakovali už naučené choreorafie, plus ještě ty staré i nové do Remixu, protože nikdy nevěděli, co je může čekat dál. Byla to legrace, asi první dvě hodiny, ale ty další už byly spíš mučení. Znovu se pokusil dostat na nohy, ale jen se přesunul tak, že teď klečel a konečně je všechny sledoval. Jak si myslel. Jinan už byl v polospánku a Donghyuk se ho snažil nějak dostat do stoje, ono se to ale dělalo celkem těžko, když daná osoba neudrží vzpřímenou polohu ani oči pootevřené, byť jen na chviličku.
Jediné, nad čím se mohl divit, byl Jiwon, který jen při zmínění odchodu domů okamžitě energeticky vyskočil na nohy s úsměvem, oči mu zářily vytřeštěné do prostoru, což bylo v kontrastu s jeho úsměvem za jiných okolností absolutně nemožné, a div nezačal utíkat kolem dokola v místnosti, jak byl nadšený. Hanbin si někdy přál, aby taky měl ten jeho syndrom rychlého nasbírání energie i přes to, že byl polomrtvý na zemi ještě před pár vteřinami. Hodilo by se mu to, hlavně v těch okamžicích, kdy se chtěl dostat domů, ovšem dneska měl jiné plány, nebo aspoň na chvilku chtěl něčeho trošku zneužít.
Když už se konečně dokázal postavit, chvilku sledoval Jiwona, jak pobíhal kolem, než se dostal do dosti velké blízkosti, aby ho mohl čapnout za límec trika. Hezky si počkal, až všichni zmizí, a i přes Jiwonovy protesty a otázky, proč ho zastavil, spíš to byly nevyřčené nadávky, protože komu by se chtělo zůstávat ve spoceném oblečení, které se k němu lepilo jako druhá kůže, a taky když mají jít domů, konečně si odpočinout.
Dokud nebyl čistý vzduch, Hanbin odmítal něco říct, nebo udělat, ale jen co se za posledním z těch pěti, kteří byli až moc unavení a pohlcení myšlenkami na sprchu a teplou postel, zavřely dveře, až potom Jiwonovy věnoval svou pozornost.
"Ty ještě nikam nejdeš." Jiwon na něj nechápavě zamrkal. Nějak mu nedocházelo, co se tím leader snažil říct, než ovšem uviděl ty jiskřičky v jeho očích, které mu prozradily vše. Že by Hanbin nebyl zase tak unavený, jak se předtím zdál? Přeci jen, vážně trénovali dlouho, takže by na tom měl být hodně špatně… Usínat, být nevrlý a ne mít chuť na něco, jako je nechat si tady Jiwona, snad jako kdyby byl zase školák a čekal na svůj trest. Tohle byla ale spíše odměna.
"Ale…" Vydechl, už tím sebejistým tónem v hlase a postavil se normálně. Hanbin jeho tričko pustil už před chvilkou, ale teprve teď se Jiwon postavil zpříma proti němu a paže mu obtočil kolem boků. Člověk by neřekl, jak moc dobře se o jeho boky dlaněmi opírá, jak nádherně na nich jdou cítit křivky mladšího těla, když po nich Jiwon sjížděl prsty, lehce lechtavými pohyby, ze kterých se ať už Hanbin nechtěl sebevíc stejně lehce chvěl. Jiwonovy prsty byly prostě jeho prokletím, které ale rád podstupoval, jen přiznat si, že na něj mají až takové účinky zase nechtěl a ještě k tomu kdyby to musel přiznat nahlas.
"Provedl jsem něco?" Zeptal se, ani ne tak provinile, jako s chutí na menší akci. Jen ten leadruv pohled mu dokázal změnit náladu nemožným způsobem. Z energetického sebevědomý, nijak hravý a dětinský, jen jistým způsobem dospělý a cílevědomý, tak jak by se měl chovat i normálně, ale být svým způsobem šílený bylo prostě jednodušší k žití.
Hanbin se na Jiwona podíval hlubokým pohledem, který říkal jen málo z toho, co si teď myslel. Změna, která se na Bobbym projevila, jen ukazovala, jak moc velký vliv na něj měl. Nebylo to něco, na co by si člověk nezvykl dostatečně rychle, i tak ho to občas zaskočilo. Jiwon byl jedinečný, stejně jako pro něj byl i Hanbin, oba dva na sebe neuvěřitelně moc působili… Nebylo to jen tím přátelstvím a vtahem, který mezi sebou měli, ale hlavně tím časem, kdy se dokázali dostatečně poznat a teď už i předvídat, co ten druhý udělá.
"Provedl?" Zeptal se mladší hravě, s klidným unaveným úsměvem, tělem se natiskl na to Jiwonovo, ruce automaticky umístil za jeho krk, čistě pro pohodlí a navíc se necítil dostatečně silný na to, aby vzpřímeně stál, aniž by se o něco opíral, a proč se neopírat o živé topení, že ano, které navíc ještě bylo tak ochotné a nechalo ho… Jako by už sice oba dva nebyli dostatečně zpocení, potřebovali se nějakým způsobem dotýkat.
"To já nevím." Jiwon prostě nahrbil ramena a křivácky se usmál. "To ty jsi leader, který si mě tu nechává, když už všichni odchází." Hanbinovy to připomnělo scénku z nějakého blbého filmu, ale s Jiwonem bylo vždycky všechno tak neskutečně skutečné, až to skoro nebylo možné. Občas by ho s radostí zabil, ale to by zase neměl už víc všeho toho tolik. Nemohl by se už více kochat jen pohledem na staršího, stejně jako mít jeho pozornost… Mít jeho, to bylo asi nejhlavnější.
"Debile." Ulevil si Hanbin s protočením očí a bez varování, nebo jen nějakého náznaku se přisál k Jiwonovým rtům, nechtěl, aby ho ještě nějak dráždil, ať už chtěl říct cokoliv, prostě mu to nechtěl dovolit. Byla to jen chvíle nepozornosti z jeho strany, kdy ho Jiwon bez nějakých větších problémů prostě natlačil na zeď, ani nemusel moc zabrat, Hanbin byl uvolněný po celém těle, vážně to nebylo něco, nad čím by měl ztrácet energii.

Tak toto bolo pre mňa take oddychové čítanie :D úprimne som čakala čo si Hanbin vymyslel :D ale taka nevinná poviedka sa tiež hodí *-*