close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 






i
i
i
i

wish | 11. díl |

22. září 2016 v 15:29 | Lady Psychotronia |  wish
wish | 11. díl | 1081 slov | I'm no longer holding up |


Vzhledem k tomu, že to bude za pár měsíců rok, co jsem si od wish dala pauzu, řekla jsem si, že bych mohla opět začít. Není to tak, že bych s tímhle chtěla přepsat, je to jedna z těch povídek které opravdu chci dokončit.

Můžete si všimnout, že styl psaní, snad i kvalita se celkem změnila, ta doba to vzala prostě za své, člověk se stále učí a tak, známe to, že? :D sooo…. yeah i když jsem napsala že nestíhám, z té stejné deprese jsem měla problém s tím, že jsem prostě něco napsat musela, i když… you know proč více netýrat už tak dostatečně týraného Taehyunga? xD

a brzy změním i cover…. jo


Byly to minuty, hodiny, dny kdy byl stále tak zamlklý a plný smutku, nikdy to nepřestávali, ani když kráčel se všemi po svém boku, i s ním, jeho malým světlem v temných dnech, svítil jako měsíc na obloze zahalené v temnotě noci, bez jedné jediné hvězdy nemožné vidět za svitu špinavých světel z velkoměsta. Byl jeho malý zázrak, který se projevoval, jen když byli sami.

Taehyung se z nenadání podíval vzhůru od svého deníku. Měli volnou hodinu, nebylo to nic divného pro něj se na chvíli schovat pryč od celého světa. Možná ho hledali, možná taky ne, rozhodně mu mohli dát chvíli času sama pro sebe. Bylo to tak normální, každý musel na chvíli utéct do svého malého osobního světa, který byl utajený, nikdo do něj neviděl pokud nenahlédl do jeho deníku. Ale i v jeho světě se schovávali jistí démoni, kteří jej utiskovali, protože ať se člověk snažil sebevíc, neměl tu moc ani sílu vytvořit svět tak krásný jako byla samotné obloha, ani tak dokonalý jako jediný pravý smysl života. Umřít.

Tichost všeho okolo byla uklidňující, jako hudba která mu hrála klidnou melodii která se dokázala změnit v naprostý chaos jen v jedné notě. Klidné šustění stránek papíru nebo ťukání o tvrdé desky jeho nejtajnějšího světa propiskou. Vše to byla jen hra, kterou musel vyhrát, ale odměnou mu byla jen jedna jediná cena, kterou později vyhrají všichni lidé nebo cokoliv živé na světě. Smrt.

Stejně jako dny plynuly pomalu, mučivě jako poslední hodiny pykání za všechny odvedené hříchy, stejně i on čekal, až se znovu objeví ta naděje, která mu vrátí malý nádech života. Droga tak silná a nebezpečná, jen aby se jí člověk stejně nakonec předávkoval. Byl to stejný osud i pro něj, jen jedna špatná dávka a bylo po všem, tak jak se to stalo jemu, tak to i čekalo ostatní. Byli to jeho malí přátelé, našeptávali mu, že to bude dobré, ale sami nevěděli, jak špatně to s nimi mělo skončit.

Na chvíli se od psaní znovu zastavil. Najednou měl chuť vytrhnout celou stránku jen kvůli pár řádků které napsal. Byly pravdivé, tak moc, až ho kvůli nim píchlo těsně u srdce. Neměl plakat, ani nemohl, byl až moc ovlivněn chemií která už tak skracovala jeho život, a to jen pro nějakou náhradu chvilkového štěstí, malé potěšení z života, které stejně ani nemohl cítit. Vytratilo se. Ať už chtěl udělat radost komukoliv. Rodičům, bratrům, svým kamarádům, nezabíralo to. Vše vždy začalo být málo. Niky nechtěl být závislý, ale co se stalo teď? Ne… co se dělo celou tu dobu.

Slíbil sám sobě, že nebude stejný, jako jeden další z davů lidí kteří podlehnou a už nikdy neuvidí život čistým obrazem skla, měl se v něm odrážet jeho obličej, ale jediné do viděl byla jen špatná lež poukazující na pokřivenost a špatnost dnešní společnosti. Neměl to dělat, ne, měl mít čistý pohled, měl být při smysle-

"Taehyung-hyung!" Další vyrušení, ale teď to nebylo jeho chybou. Zvedl pohled k hlasu, který na něj vesele volal. Jungkook. Nebylo to divné, možná jen trochu nepříjemné, když ho vyrušil, jeho svět byl narušen, musel počkat, až se vrátí zpět, zatím ho čekala jen bolestivá realita.

Musela už začít normální přestávka. Nedivil se tomu, že si nevšiml zvonku, musel být opravdu zabraný do psaní, že si toho nevšiml, stejně jako lidí kteří kolem chodili, nebo malou skupinku jeho přátel, kteří se jako vždy sešli a čekali na něj, chtěli ho mezi sebou jako vždy, protože věděli, že sám by i přes svůj sta nevydržel. Bylo by to horší a horší, pomalu by na tom nebyl ani tak jako teď, protože čím častěji byl sám, tím více ho ovlivňovali jeho myšlenky.

Pomalu zaklapl deník, propisku v něm jako vždy nechal, v něm, věděl že ji neztratí, ještě se mu to nikdy nepovedlo. Zvedl se z místa na kterém se schovával před okolním světem a vyšel k nim, byli tam skoro všichni. Namjoon, Yoongi, Jungkook a… a Jimin… byli tady skoro všichni.

První co se stalo bylo, že ho jejich nejmladší chytil kolem ramen a otočil se společně s ním za ostatními. Namjoon a Yoongi ruku v ruce, blízko sebe a Jimin se na Taehyunga zářivě usmíval. Ten úsměv byl jedna z věcí, která se na něm objevovala čím dál častěji. Už se nemusel bát toho, že by byl na něco sám, po tom co jejich skupinku snad až vyvrženců z jejich společnosti poznal, věděl že někam patří, protože oni neměli předsudky, nebáli se názorů ostatních, byli prostě spolu, věděli že se jeden na druhého můžou spolehnout, protože stejně tak jako se nějak dali dohromady, jedna velká nehoda a neštěstí je semklo a už je nikdo nedokázal od sebe odprostit.

I kdyby je Taehyung chtěl opustit, i kdyby na to měl srdce, nemohl. Záleželo mu na nich, byli ti jediní kteří ho znali, pomáhali mu i přes to že byli součástí vzpomínek, které nechtěl mít. Bylo to jako začarovaný kruh. Být normální, mít kotvu která mu to nedovolovala, ale zase se objevila odchylka… která ho uměla donutit se usmát a vidět aspoň na chvíli jinou barvu než černou.

"Pojď, jdeme jíst," Ten úsměv… Jiminuv úsměv se kterým chodil kolem. Ten úsměv se kterým spolu s ostatními vtipkoval, ten úsměv, který jim všem po takovou dobu chyběl. Byl jejich odchylkou, byl splněným přáním, které nikdo neřekl nahlas. Mohl být záchrana jich všech? Mohl mít tu moc vyléčit je všechny z jejich smutku, který nedobrovolně sdíleli?

Jeho úsměv byl jako ta nejkřehčí a nejdražší květina, kterou kdy mohlo spatřit světlo světa. Byla tak krásná a čistá, ta, která dokázala i jim, otrokům reality rozjasnit tváře, ukázat radost a své nádherné barvy stvořené životem. Ale i tato květina jednou zvadne a oni všichni musí počkat, až znovu rozkvete. Protože to byl teď jeho smysl života, při každém rozloučení vidět květinu uvadat, a při každém vítání vidět její nádherný rozkvět.

previous || next
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama