close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 






i
i
i
i

Found myself screaming in the hotel room..

2. října 2016 v 21:20 | Lady Psychotronia |  ONESHOT
| Taehyung | 980 slov | au! suicide | PG-12 |


warning: Povídka popisuje sebevraždu a depresi.

AN/ někdy se člověku poštěstí, uvidí inspirativní obrázky na pintrestu a pak to jde samo. Ačkoliv povídka popisuje toto téma, není psaná v depresi jen čistém zamyšlení nad tím, jak se takový člověk cítí. A jen můj menší postřeh a myšlenka… Spousta lidí spáchá sebevraždu jen kvůli tomu že má vyšší IQ, chápe věci jinak než normální průměrní lidé a proto se k tomuto činu uchýlí.

hehe a začala jsem se sama učit znovu s gify, šikula gg


Byl to skoro až jako sen, jen se ponořit do vody, která se stejně již rozpínala okolo nahého těla, které se mírně třáslo; voda byla ledová, ne příjemně teplá, jako by si někdo mohl myslet, že by zvolil. Ležel v ní dlouho, pomalu přestával cítit konečky prstů u nohou, jak se mu teplota vody zařezávala do kůže jako malé jehličky chladu, ostré, jen čekal, kdy se ve vodě objeví nádech karmínově rudé barvy jeho krve, lehce se rozpínající po celé hladině, zahalujíc jeho tělo ještě mocněji než samotná voda. Ale to se nestalo… než aby chlad porušil jeho kůži, jeho oběh se pomalu zastavoval, zpomaloval podchlazením, které sám sobě přivodil.

Snažil se nevnímat svůj vlastní dech, který se zimou otřásal, když se ponořil ještě níže do vody, až po bradu, aby tak zakryl nejvíce svého těla, obyčejné schránky, která držela jeho samotného na zemi, jako otroka dnešní společnosti, jen hloupou ovci stejně všem jen pro smích, tak aby následoval všechno, co pro dnešní dobu bylo důležité. Vzhled, zájmy, koníčky, chování. Chtěli aby byli všichni stejní, nelišili se, aby to vyhovovalo společnosti.

Nechtěli aby byl někdo rozdílný, mít vlastní názor na věc, museli sdílet ty, které jim řekli, nemohli se odlišovat od průměrných lidí, kteří museli poslouchat ty na vyšší pozici. Protože takhle fungoval svět. Byl jsi jiný, tak k nám nepatříš. I když to byla nová doba, stejně jim všem šlo o to stejné, sjednotit je.

Jeho už tak dost nehybné tělo se sesunulo ještě níže, jeho rty pocítily chlad, který zužoval měl v hrsti už většinu jeho těla, už stačilo jen tak málo. Ze rtů mu unikl tichý sten, který se stejně ztratil v hustotě vody a nedostal se pořádně ani k jeho vlastním uším. Jeho krk, hlasivky už přestaly nejspíše fungovat. Všechno ho tak příšerně bolelo Nemohl dělat nic, než prostě čekat, než se jeho tělo sesune ještě níže, kdy se začne konečně topit. Bude to vypadat jako nehoda, to se přeci stávalo.

Ani to nechtěl, jen z posledních sil otevřel oči a díval se na to, jak už celý pomalu zaplouvá do vany, až se obraz před jeho očima rozmazal, zaplnila je voda a on mohl vidět jen svou vlastní rozmazanou siluetu, která bez hnutí ležela ve vodě. Vše se zdálo tak krásné, když neviděl čistě, byl tak krásné vidět realitu zkreslenou, stejně jako pomalu nevnímal, co se mělo stát už každou chvílí.

Svět byl najednou jiný. Viděl to krásné, do měl v životě vždycky rád, jako kdyby mu hladina vody nad jeho obličejem ukazovala vše, co kdy krásného prožil, to, co měl být celý jeho život, poskládaný jen těch malých střípků okamžiků, kdy byl opravdu šťastný.

Vidět sám sebe možná nebylo tak uspokojivé, ale to, že se bavil, smích mu v té chvíli utkvěl na tváři. Viděl květiny, plnou louku, barvy, které mu věčně hrály před očima, ale pomalu ztratily svou krásu, zšedly a zanikly. Ale teď ne, byly stále tak krásné, jako když byl dítě. Viděl je… i to jezero, jak se do něj jeho mladší já dívalo, jako by ho vůbec mohl v té vodě vidět, a díval se na něj.

Malinko natáhl dlaň, jako by se mohl dotknout té kloučkovy, který k němu natahoval dlaň a tak krásně se smál, jako kdyby neexistovala žádná bolest, slzy, zklamání, byl prostě veselé malé dítě. Nestihl to. Malinko odtáhl svou dlaň zděšením, když se klouček stáhl a podíval se za sebe, jako kdyby na něj někdo zavolal. Nepamatoval si to takhle… něco bylo jinak.

Stále se díval na to, co bylo nad hladinou, viděl listy leknínů, které pluly jako loďky na hladině klidné vody, která ani nerozeznala pohyb pod ní… jako kdyby ani neexistoval. Stále čekal na to, až znovu uvidí obličej sama sebe, když byl ještě malé dítě… ale neobjevil se, ten, kdo za chvíli stanul před jeho tváří nebyl on. Byla to mohutná postava, která se na něj dívala až zlostně, jako kdyby chtěl sám sobě ublížit. Možná ho v té chvíli nemohl poznat, ale ten strach z očí, kterými se na něj díval poznal. Byl to Ďábel který ovládal jeho život, byl tou krutou realitou, která zničila jeho dětství, stejně jako jeho sestry, nebyl to nikdo jiný, než bastard který je všechny zničil.

Zhrozil se, když ho nenechal jen tak, když se obří ruce které ho dokázaly svou mohutností tíhou a sílou klidně rozdrtit. Stisk na pažích byl až moc bolestivý, když ho rázem vytáhl z vody. Nechtěl pryč, chtěl se konečně zbavit svých nočních můr, které ho zabíjely, chtěl zmizet, tak jak mu všichni doporučovali. Ten špinavý mezi nimi neměl co dělat.

Ozval se jeho vlastní hlasitý křik, když se vynořil z vody, Plíce se mu bolestivě sevřely, nemohl dýchat, ačkoliv se prvně volně nadechl. Byl to pláč, jeho pláč, usedavý a bolestivý, který drásal uši. Celé jeho tělo bylo stále paralyzované, bolelo, ale on nemohl nic dělat. Ne, chtěl zpět do vody, chtěl to konečně dokončit. Říkal sám sobě, protože nahlas to byl jen jeho hlas, který byl bolestným sýpáním.

Stále cítil ty ruce, které ho vynesly z vody, a horké tělo, které si natisklo to jeho ledové, skoro mrtvé. Ani neměl moc velkou šanci se bránit, jediné, na co se zmohl bylo následně vykašlat vodu, která se mu mezitím dostala do plic. Měl tušení, kdo ho z vany vytáhl, jediný věděl kde je, a byla to chyba, jen tak mu to říct, proto se teď stalo tohle, proto nemohl klidně opustit svět, který ho stejně nechtěl.

"Hyung-" Bylo to plačtivé zasténání, když zvládl jen maličko sevřít jeho dlaň, mezitím co se hlavou opřel ruku a díval se do země. Chlad byl ještě horší než když ležel v klidné hladině vody, stejně jako zoufalé výkřiky z toho, že musel zůstat, že neměl šanci opustit svět tak, jak chtěl, dostat se na tu louku, po které vesele běhal jako malý chlapec, a zůstat tam na vždy.
 

21 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ante | E-mail | Web | 2. října 2016 v 21:34 | Reagovat

Tak zaprvé ten gif... well... nenávidím tě a chci to umět taky aby bylo jasno, takže mě zaučíš hned jak budu mít nový počítač, aby bylo mezi námi jasno.

A tak nějak... jo. Umíš člověka dobře poslat do prdele s tím co píšeš. Čekala jsem, že budu brečet, ale spíš mě pálí oči a cítím se velmi... nepříjemně (?). Takový stísněný pocit a i tak - co bylo pak - bylo nějaké příště - a podařilo se...?

2 Kathy | 2. října 2016 v 21:47 | Reagovat

Omg so amazing! :)

3 Ady | Web | 3. října 2016 v 20:01 | Reagovat

I feel so... I don't know how to describe. You just got me. Like damn.. this was really amazing.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama