21. listopadu 2016 v 21:51 | Lady Psychotronia
|
weigh less | iKON | Donghyuk | 1007 slov | au!ana |
Vím, že tohle opět není zrovna téma, které by lidi bavilo číst, ale po víkendu v tom, kdy jsem strávila sledováním tohoto problému u Donghyuka a po dnešním rozboru (mluvily jsme o tom dvakrát)... jsem prostě nemohla odolat. Jen málo lidí ví, jak se anorektici cítí, já, ačkoliv jsem tím neprošla, doufám, že jsem to aspoň tak nějak přiblížila, pokud s tím někdo má vlastní zkušenosti, plz do not hate i'm not perfect.

Další probuzení do dne jako byl ten další, první deprese, neuznání a nenávisti k tělu které mu bylo dáno jako dar, jediný, který měl vážně opečovávat stejně jako si ho vážit. Nebylo to pro lidi už nic tak neobvyklého, tělo bylo něco co měl každý, ale záviděli si, všichni do jednoho ať už to bylo kvůli naprosté pitomosti. Třeba jako vlasů, které si člověk mohl obarvit, kovových ozdob, které se leskly v odrazu slunce. tetování, které mohlo být sebedokonalejším a tak zajímavým, že ho mohli ostatní chtít také, nebo aspoň replikovat, ale v dnešní době se závidělo tělo jako takové. Úzká stehna, skoro žádný tuk na těle, stejně tak jako výška a barva pleti. Celý život byl jen o závisti, ale cenit si sama sebe už nebylo schopno tolik lidí jako už v dávnější době.
Pohled do zrcadla, stále nedokonalý, jak dlouho to bude trvat než budu jako ti ostatní z módních časopisů? Tuhle otázku si pokládal celkem často, vlastně každé to ráno když se oblékal, nebo se podíval do zrcadla, celkem velkého, které zabíralo určitou část jeho pokoje, hned u šatníku. Už jen s tím pohledem na sebe se cítil těžký, bylo mu špatně ze sebe samého, kolik kil mohl včerejším obědem nabrat? Neměl by jít jen snídani a večeři? Možná i tu by vynechal… Chtěl prostě být krásný pro sebe i své okolí, nic více, jako ti které vídal na estetických fotkách sociálních sítí, protože kdo byl hubený, ten byl krásný a oblíbený.
V kuchyni se zastavil už jen pro obyčejné jablko a lahev vody, nic tak kalorického, ještě si plánoval, jak půjde večer běhat, slyšel že je to dobré i pro zdraví, nemusel by s tím mít nikdo problém, protože to dělali všichni, ti co byli hubení, možná by se k nim někdy mohl přiřadit, ale to… to by musel být jako oni…
Celý den jako takový by možná nebyl tak špatný, kdyby si už více nemusel všímat těch pohledů, co na něj všichni házeli, jako kdyby byl ještě větší než už byl, protože jak by si ho nemohli nevšimnout, kdyby nezabíral tolik místa? Byl svou nadbytečnou váhou tak viditelný, že se mu kvůli tomu museli i smát? Nebo… mu už jeho oblečení bylo malé? Měl pocit, že bylo dobré…
Šel den za dnem, večeře pro něj už bylo jen slovo ve slovníku, jedno z těch, které pro něj nemělo větší význam, prostě bylo, ale jídla se večer už nedočkal, stejně jako následující snídaně, protože proč by měl jíst, když chtěl zhubnout? Pokaždé, když cítil, že jeho žaludek zakručel kvůli hladu, měl chuť se okřiknout, protože on přece nemuse mít hlad, snažil se shodit ta kila, která na něm převažovala, proto se místo toho jen napil čisté vody, která ho aspoň nějak zaplnila, aby dal opět pokoj, než se rozhodně jít spát.
Každé ráno pro něj bylo horší kvůli probouzení, cítil se tak těžký… Nechápal to, vždyť přece nic nejedl, jak mohl jen přibírat, když neměl z čeho? A přesto se odraz v jeho zrcadle neměnil, byl stále tak.. tak velký, tlustý, prostě cítil jak přetékal, mohl klidně kůži na svém břichu vzít do dlaně, což bylo to nejodpornější co kdy mohl vidět, cítit, byl sám pro sebe prostě odporný. Už kvůli tomu byl v takovém smutku, protože měl ke své vysněné dokonalosti tak daleko… Copak si zasloužil takhle trpět? Proč ostatní mohli patřit do těch příček, proč byla váha ostatních tak malá, asi padesát kilo, a on byl na kolika? Sedmdesát? Osmdesát? Možná i sto? Nechtěl to vědět, bál se toho výsledku více než čehokoliv.
Neměl ani chuť chodit ven, ale musel do školy, musel mezi ty, kteří se smáli jeho váze, nemohl za to, snažil se, ale byl stále tak tlustý a odporný… Měl snad i potem mastné vlasy? Byl slizký a ulepený? Nemohl to říct nikomu, už se ani pořádně s nikým nebavil, ať už se snažil, když za ním sami přišli… jako… stejně jako on… kluk kterého měl rád.
Byly to celkem normální konverzace. Prostě se bavili, nebylo to tak, že by o sobě nevěděli, jejich orientace byla dostatečně jistá, ale Donghyuk se necítil na to, že by měl možnost s ním být… Už jen protože si moc dobře pamatoval, co mu řekl. "Až se dáš do pořádku s váhou, mohl bych o tom přemýšlet." Bylo to asi to nejhorší, co by od někoho tak milého, hodného a krásného mohl slyšet. Plakal dlouho… a taky se kvůli němu snažil s tím něco udělat, zhubnout, aby byl ideálem pro ostatní.
Některá rána na to už vážně neměl. Energie žádná, deprese, nechtěl se už ani dívat do zrcadla… Rodiče se s ním taky snažili mluvit, i když nebyli často doma, všímali si, že je s ním něco špatně. Jeho váha byla dost velkým problémem pro všechny… ale nechtěl o tom mluvit, chtěl pro sebe něco dělat, tak se snažil, ač marně, chtěl být jako ostatní.
Jednou už to přešlo všechny meze, když se prostě zhroutil na podlahu. Nemohl se zvednout, prostě tam jen tak ležel, nemožný dělat cokoliv, tak prostě zůstal kde byl, dokud ho někdo nenašel. Nechtěl jezdit do nemocnice, nikdo ho tam nedostal, prostě zůstal doma, i když za ním přišlo tolik cizích lidí si o tom s ním promluvit, ale na místo toho prostě jen brečel, že je u sebe mít nechce, zabalený v několika dekách, protože mu byla taková zima… Nemohlo to být nijak horší, prostě byl nemocný, někde chytil chřipku, proto mu tak bylo, neviděl v tom jiný problém, prostě se z toho pár dní musel vyležet, to byly myšlenky před tím, než usnul.
Kim Donghyuk
Příčina úmrtí: Selhání orgánů.
30 kilogramů - akutní anorexie
My baby Dongdong.. Jako by nestačil Taehyun a 2NE1. Pak přijdu sem a najdu tu tohle. A jen.. prostě.. my heart can't take this. Taky jsem o víkendu sledovala toho Donghyuka a prostě nechápu, proč chce hubnout. And I'm just.. really sad.