i
i
i
i

hardest injury - pt. 3

6. března 2017 v 21:32 | Lady Psychotronia |  hardest injury
hardest injury | iKON | double b | pt. 3 | 1498 slov |


Hahaahahhahaha… Jsem to já, jo… Stále mám šíleně rozházené myšlenky, to bude spíš ale bolestí hlavy, chuť psát ale jak k tomu sednu tak mě to přejde (ona to je spíše potřeba psát, ale no… no…) a ještě k tomu v poslední době trpím zase více migrénami… Depresivní chvilka skončila a jde se na věc, dneska se naštěstí Bina (který se snaží být chytrý ale nejde mu to) nedočkáme, it's MINO timeee…!!!


Stál na kraji chodníku, když se mu konečně povedlo utéct ze školy. Nebylo to pro něj skoro nic, už byl naučený z toho, jak utíkal z domu svého otce, kdykoli ho jen doma někdo chytil. V prvních momentech se i bál, co by mu otec mohl udělat, ale domácí vězení pro něj bylo jen něco, čemu prostě mohl utéct oknem. Znal už spoustu způsobů jak mohl utíkat, a musel si kvůli nim udržovat kondičku, což mu nevadilo, měl rád to, jak vypadal, už jen proto, že jemu samotnému se líbilo, když měl někdo svaly, měl pro to jistou slabost.

Chvíli přemýšlel, co by mohl dělat, jak se nejlépe dostat z okolí školy, aniž by ho chytil jeho otcův osobní šofér, který ho tak jako tak nemohl vystát a ještě mu z života dělal větší peklo. Mohl ho nahánět kdekoli a Jiwon se zrovna dneska necítil na to, že by měl někde skákat po plotech a utíkat po parcích, aby ho ten idiot nenašel, nebo aspoň nedohonil. Jiwon měl stále mnohem lepší kondičku, byl obratný a rychlý, nebyl žádný způsob, jak by ho mohl chytit.

Vytáhl z kapsy bundy telefon a nerozmýšlel se zrovna dvakrát, když v předvolbě našel jedno číslo, které by mohlo být jeho záchranou. Věděl, že dotyčný už rozhodně nebude spát, v tuhle dobu už vychází z domu, aby mohl dojet do práce… Kdo by kdy řekl, že zrovna Jiwon bude mít zodpovědné přátele, ale vlastně se nebavil s někým nezodpovědným, jen on sám jistým způsobem byl.

"Hej," Řekl na místo pozdravu do telefonu a porozhlédl se kolem sebe. "Už jsi v práci?" Osoba na druhé straně linky už teď věděla, že po něm Jiwon něco potřebuje, když volá tak brzo, v tuhle dobu by asi ještě spal, o tom nebylo pochyb.

"Teď jsem vyjel, potřebuješ něco?" Jiwon se do telefonu jen usmál a rozešel se k rohu zdi, aby když tak nezdržoval, tam kde stál předtím nebyla cesta, potřeboval někam, kde se jednoduše dostane. "Máš čas navíc? Potřeboval bych odvoz." Byl lehce nervózní, nevěděl, jak by se jinak od školy někam mohl dostat, protože okolí tady vůbec neznal, protože ani nechtěl i kdyby musel, stejně, když sem měl jít, vždy měl otcův odborný odvoz.

"Ale, ale…" Ozvalo se výsměšně z telefonu. Měl z toho legraci, jak jinak, ani se s tím nedalo dělat nic jiného, prostě si z Jiwona utahovat. Byl na to už zvyklý vlastně od jejich prvního potkání, ale na rozdíl od jiných ho i respektoval. "Snad tě neodtáhli do školy."

Jiwon se hořce uchechtl, když slyšel zrovna tuhle větu. Jasně, jinak by mu ani takhle brzo ráno přeci nevolal.
Mino byl snad jediný člověk, který chápal tenhle jeho odpor a nechuť k tou být doma, stejně jako ve škole, nebylo to jen kvůli toho rebelství v dospívání, kterým si také procházel, ale i protože jako jeden z mála Jiwona a jeho malá tajemství opravdu dobře znal.

"Jo, dokonce dvakrát po sobě." Jiwon se kolem sebe porozhlédl, než se opřel o zeď za sebou a volnou ruku si založil na hrudníku, aby o ní mohl tu ve které držel telefon opřít. "Potřeboval bych jen hodit od školy, zase si na mě nahodil hlídacího psa." Mino byl jeden z mála lidí, kteří věděli, jak to má doma, dalo by se o něm říct, že je to jeho opravdu blízký přítel se kterým vycházel a nebylo těžké se mu otevřít, věděl o Jiwonovy prakticky všechno a ačkoliv s pár věcmi ohledně jeho života nesouhlasil, respektoval ho, i když by ho někdy za tvrdohlavost nejradši praštil.

"Okey, budu tam za chvíli." Jiwon si značně úlevně oddychl, aspoň pro jednou opět nemusel utíkat, na to neměl náladu a nikdo jiný v touhle dobou ještě není vzhůru. Byl Minovy opravdu vděčný, co pro něj dokázal udělat, nebo i obětovat, ne jednou už mu zachraňoval kůži. "Díky bro, máš to u mě." S ne zrovna poznatelný úsměvem se opřel o zeď a čekal jestli mu Mino ještě odpoví nebo ne. "Jo, jako vždycky." Tomu se nemohl jinak jen uchechtnout, když mu to konečně položil a teď už nemohl nic jiného než čekat a snažit se zrovna dvakrát nepřemýšlet nad tím, co se mu dneska už stačilo přihodit. Nechtěl ho potkat, ne Hanbina. Stále mu zazlíval všechno to, jak ho prostě najednou odhodil, jako by mu Jiwon někoho zavraždil, nebo se pohádali. Ono se mezi nimi nic nestalo, to bylo všechno.

Všechno co mu snad mohl v životě udělat, bylo to, že prostě Hanbina považoval za správnou volbu, dal mu naději, že by s ním tady v Korei mohl prostě začít normálně žít, zapomenout na to, co se dělo v Americe a při tom se mu to všechno tak strašně moc vracelo, jako by nestačil ten dnešek. Bylo toho moc, co nikdo pořádně nevěděl, nic, z čeho by ho mohli vinit nebo si dělat legraci, litovat ho… to bylo asi to poslední, co Jiwon potřeboval, nebyl už jen to děcko, které muselo všechno opustit, sám o sobě věděl, že opravdu dospěl za tu dobu, co byl v rodné zemi svých rodičů. Mohly to být necelé tři roky, i tak se na něm všechno podepsalo více než dost.

Z myšlenek ho vytrhlo až přijíždějící auto, které pomalu přistavilo u chodníku, kde Jiwon stál. Udělal přesně to co nechtěl, zamyslel se. Mnohem radši by prostě vypnul ode všeho co se zase stalo, ale bylo moc brzo, ani ne devět ráno, teď si to ještě nemohl dovolit. V rychlosti se odrazil od zdi a zaplul k Minovy do auta s tichým pozdravem. Byl z toho unavený, ne jen že pořádně nespal, když byl doma a navíc v pokoji sám, celkově prostě už nemohl z toho, jak na něj otec neustále tlačil. Možná si myslel, že mu Korea prospěje, ale to se mýlil, sám měl pocit, že se choval ještě hůř než za těch dob, co byli v Americe.

"Pásy, Jiwone." Jen si odfrkl, ale stejně se připoutal, Mino by asi jinak nevyjel, ale hned po tom, co byl konečně spokojený, snížil se na sedadle tak, aby z něj nešel vidět ani kousek, nehodlal riskovat to, že by ho šofér jeho otce viděl aspoň přes sklo, věděl, čeho byl schopný. Mino se nad jeho chováním jen zasmál a pokroutil hlavou. Jiwon měl chvilky, kdy byl celkem i roztomilý, když teda nebral zrovna ty, kdy se mu válel na posteli, ať nahý, nebo prostě jen po probuzení, když se k němu v noci přikradl. Celkem nechápal jak mohl mít problém usínat sám, někomu to nebylo příjemné, to chápal, ale aby Jiwon vážně nemohl spát bez něčí přítomnosti…

"Už si můžeš sednout normálně." Upozornil ho když vyjeli pryč z parkoviště, nemohl si nevšimnout toho chlapa, který teď byl mimo auto a četl si nějaké noviny, nebo časopis, zase mu tak moc velkou pozornost nedával.
Jiwon se rozhlédl přes okýnka po venku a po vlastním zjištění, že jsou pryč z nebezpečné zóny, posadil se dle Minových pokynů normálně a nezapomněl si ještě upravit čepici, která mu předtím spadla z hlavy, když se svezl po sedadle dolů, skoro až pod palubní desku.

Byla to úleva, vědět že na dále nemusí trpět ty zbytečné kecy učitelů a pohledy ostatních kteří mu nesahali ani po paty, taky se mohli starat o svoje a neroznášet lživé informace o jeho osobě, nikdo se mu do života starat nemusel, měl rád své soukromí, proto se k těm co pro něj nic neznamenali choval tak odporně a povýšeně, vždycky to byl způsob jeho ochrany. "Fakt díky, víš jak to tam nesnáším." Neměl rád školu tak obecně, jen ruinovala mozky a nutila je všechny myslet stejně, tak jak si přáli ostatní, něco jako vlastní názor měli jen ti inteligentnější, kteří se nenechávali zmanipulovat trendy a jejich takzvanými vzory.

"Já vím. I tak bys tam měl chodit. Aspoň bys zabil nějaký čas." Mino, jakožto už dospělý a ten chytřejší si zase stal za svým, když přišlo téma jako bylo tohle, ale nehodlal Jiwonovy nic rozkazovat, věděl že s tím kde vyrůstal má mnohem volnější myšlení než někteří tady, proto s ním i tak rád mluvil, Jiwon se tak možná nejevil, ale byl člověk který v hlavě i přes nenávist ke škole a k mladému věku měl dost informací a znalostí, které by do něj nikdo neřekl, s tím jakou měl pověst už teď. Feťák, a to ho ani nikdo brát neviděl. Lidé si prostě rádi upravovali skutečnost.

"Víš proč tam nechci chodit." Mladší zněl už teď dost zklamaně, i tím v jaké pozici se nacházel a když mu mnohem zajímavější přišly ruce než cesta před ním. Mino se ani nemusel ptát co se stalo. Vždycky to bylo to samé a měl Jiwonovu opravdu ctěnou důvěru, což nemohl říct jen tak někdo. "Mluvil jsem s Hanbinem." Sám se nad tím jen kyselé zasmál. Všechno tohle bylo až moc dětinské a prostě praštěné, když se na to díval zpětně, ale v té době byl o snad dva roky mladší, i tak to bolelo, zrovna v době kdy někoho kdo by ho dokázal podržet jako Bin opravdu potřeboval.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ady | Web | 8. března 2017 v 0:59 | Reagovat

MOBB!!!!!!!
And really... what exactly did Hanbin do to our sweet little Kimbab? >.>

2 Tomiko Natsuki | Web | 8. března 2017 v 9:14 | Reagovat

Chcem tiež vedieť nejaké jeho tajomstva ako Mino. Ako vážne :D veľmi ma to zaujíma čo skrýva.
Teším sa na další diel v ktorom sa dúfam nejaké z jeho tajomstiev dozviem *-*

3 ladypsychotronia | Web | 8. března 2017 v 12:02 | Reagovat

Mě začíná být líto že to co si udělali se bude probírat až v nějaké x25868 kapitole :'D

4 Tomiko Natsuki | Web | 8. března 2017 v 19:50 | Reagovat

[3]: a čo ak dovtedy umriem kým sa to dozviem čo sa medzi nimi stalo? Hm? Hmmmm?

5 ladypsychotronia | Web | 8. března 2017 v 21:30 | Reagovat

[4]: To bys mi neudělala!!! A navíc... nebyla bys pak živá kvůli tomu že bys to chtěla vědět? :D

6 Tomiko Natsuki | E-mail | Web | 8. března 2017 v 22:09 | Reagovat

[5]: Ty máš fakt šťastie, že toto potrebujem vedieť :D Plus som už dlho zombie, takže tak ľahko nezomriem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama